Dej mi šanci - 10. část
Alex se pomalu probouzel. Celé tělo ho bolelo, ale cítil se odpočatý. Pomalu se posadil a rozhlížel se kolem. Nikde neviděl Sebastiana. Dostal strach. Chystal se vstát, když Sebastian vešel do pokoje.
„Opovaž se z té postele hnout,“ přikázal mu. Alex se posadil zpátky na postel.
„A sundej tu košili,“ dodal. Alex se na něj překvapeně podíval. Trochu nechápal jeho příkaz.
„Ta košile!“ připomněl mu.
„P-proč?“
„Proto,“ řekl a ukázal mast „Od doktora, na ty modřiny.“
„Aha.“
„Tak bude to?“ řekl po chvíli netrpělivě „Nebo se stydíš,“ usmál se Sebastian.
„Cože?“
„Není na tobě nic, co bych už neviděl,“ dodal s šibalským úsměvem.
Sebastian se musel zasmát, když uviděl Alexův výraz.
„Dělám si srandu,“ uklidnil ho.
„Moc vtipné,“ řekl Alex a hodil po něm košili. Sebastian ji chytil a položil na postel. Klekl si za Alexe a odšrouboval mast.
„Au,“ vyklouzlo Alexovi, když mu Sebastian přejel po jedné modřině.
„Promiň,“ omluvil se. I přesto cítil, jak Alex pokaždé lehce ucukl. Trápilo ho to.
„Nejradši bych nakopal Erikovi zadek,“ řekl Sebastian.
„Pro dobro nás obou se mu radši budeme vyhýbat,“ namítl Alex.
„Ale zasloužil by…“
„Vyhýbat!“ přerušil ho.
„Nejsem pitomec, nic bych nezačal, už tak jsi dost trpěl.“
„Dost o mě,“ zarazil ho a otočil se k němu čelem „Jak je tobě?“
„Mám se skvěle,“ odpověděl a podal Alexovi košili „A ty, si půjdeš lehnout,“ dodal. Alex nasadil mučednický výraz.
„Hybaj do postele,“ dodal s úsměvem.
„Nejsem malý kluk,“ řekl Alex a natáhl se na postel.
„Nechceš říct pohádku?“ provokoval Sebastian.
Alex nasadil uražený výraz a otočil se k němu zády. Sebastian si k němu lehl a omluvně ho objal.
Alex ještě chvíli hrál uraženého, ale pak se k němu otočil čelem a přitiskl se k němu.
„Připomínáš mi kotě,“ podotkl Sebastian. Alex neodpověděl a ani oči neotvíral. Usnul. Sebastian se usmál. Nakonec i on po chvíli usnul.
Alex pomalu otevřel oči. Sebastian ležel těsně u něj a spal. Vzpomněl si kdy ho naposledy viděl spát a vzpomněl si i na ten ukradený polibek. Sebastian o něm nevěděl a Alex na tom nehodlal nic měnit.
„Copak se ti honí hlavou?“ řekl Sebastian a otevřel oči. Alex zrudl a přetočil se na záda.
„Ty se červenáš?“
„Ne!“
„Ale ano, jsi rudý jak rajče.“
Alex se k němu otočil zády. Sebastian to nemínil tak rychle vzdát a přetočil ho zpátky čelem k sobě.
„Děláš, jak kdybys něco provedl!“ Alex sklopil oči. Jestli se před chvílí cítil jako zločinec, teď se cítil jako atentátník.
„Když jsi spal,“ začal Alex.
„Ano?“ pobídl ho Sebastian.
„Tak jsem… něco provedl,“ přiznal a znovu zrudl. Jedna pusa ho takhle odrovná, jako nějakého puberťáka.
„Vykradl jsi banku?“
„Ne!“
„Podpálil jsi barák.“
„Ne!“
„Překročil si večerku.“
„Haha.“
„Tak co?“
Alex chvíli mlčel. Pak se k Sebastianovi naklonil a lehce ho políbil. Zadíval se do Sebastianových očích a snažil se z nich něco vyčíst.
Sebastian byl Alexovým gestem překvapen. Nikdy by od něj něco takového nečekal.
„No,“ řekl nakonec „Něco takového se rozhodně neobejde bez trestu,“ dodal a usmál se. Alex z toho nic nepochopil.
Sebastian ho převrátil na záda a stejně, jako před chvíli Alex, přitiskl svoje rty na jeho. Bohužel nevypočítal vzdálenost sebe od okraje postele a když se nakláněl k Alexovi, přepadl přes okraj.
Ozvalo se tiché žuchnutí. Alex se naklonil a uviděl Sebastiana, který skončil na podlaze.
Neubránil se a rozesmál se.
Sebastian se začal sbírat ze země. V rameni ho mírně bodlo, ale jinak pád přežil.
„V pořádku?“ zeptal se ho Alex skrz smích.
Sebastian kývl a posadil se zpátky na postel.
„Teda, tohle bylo za co?“ zeptal se. Alex se pořád usmíval. Sebastian se na něj podíval.
„Ty se moc nesměj,“ řekl a povalil ho na zadá. Alex toho využil a přitiskl se k němu.
„Nemáš hlad?“ zeptal se Sebastian.
„Ne.“
„Měl bys mít.“
„Nemám.“
„Držíš dietu?!“
„Jestli ti to udělá radost, půjdu se do té kuchyně aspoň podívat.“
„Já pro tebe chci jen to nejlepší.“
„Tak mlč a… prostě zůstaň se mnou.“
„S radostí,“ usmál se Sebastian a objal ho. Alex se pro sebe usmál a zavřel oči.
Sebastian si všiml, že Alex usnul. Byl rád, že ho může mít u sebe a chránit ho.
Pomalu vstal a potichu přešel ke dveřím. Ujistil se, že spí a vyšel z pokoje.
Alex otevřel oči. Čekal, že uvidí Sebastianovu tvář. Posadil se a rozhlédl kolem sebe. Byl sám.
Vstal a přešel k oknu. Sněžilo. Alex se usmál a vydal se hledat Sebastiana.
Sotva překročil práh pokoje, přitiskl ho někdo k stěně a chytil pod krkem.
„Koukám, že tě pustili!“ ozval se hlas. Zpoza mu, který ho držel pod krkem, vyšel Erik.
„Co tady chceš, Eriku?“
„Chci tě zkontrolovat,“ odpověděl. Alex si všiml, že s Erik je ještě jeden
„Seznam se. Nejsou z stejného těsta jako ti z vězení. Tihle ti dělají svou práci se ctí.
Každá jejich rána je propracovaná a dobře mířená,“ řekl a kývl. Muž, který držel Alexe ho pustil a zároveň praštil do břicha.
Alex se sesunul k zemi.
„Podívej,“ přistoupil k němu Erik „Nikdo nemá rád ty, co si stěžují. Já tě nemám rád vůbec, ale za každé slovo tvému drahému Sebastianovi stoupne moje nenávist k tobě o jeden stupeň.“
Alex se nenávistně podíval na Erika.
„Prostě mlč a ty rány tě nebudou tak bolet a časem je možná přestaneš cítit.“
„Proč to děláš?“ zeptal se ho Alex.
„Víš tady už nejde čistě o volební věc. Snažil jsem se dostat tě do problému kvůli volbám, ale teď… mě prostě těší vidět tě trpět.“
„Tak se měj,“ rozloučil a všichni zmizeli. Alex se namáhavě zvedl a zamířil zpátky do pokoje. Posadil se na postel.
Nevěděl, co dělat. Jak se sem Erik dostal?
Bylo mu do pláče.