Dej mi šanci - 11. část
Sebastian vešel do pokoje a uviděl Alexe sedět na posteli. Vypadal zničeně.
„Děje se něco?“ zeptal se ho. Alex se na něj vyděšeně podíval. Vzpomněl si na Erikova slova a zavrtěl hlavou.
Sebastianovi se něco nezdálo, ale…
„Musím na chvíli odejít,“ řekl Sebastian a přešel ke dveřím do svého pokoje. Alex se zvedl a udělal krok k němu.
„Ne…“ řekl aniž by chtěl. Vzápětí si zakryl ústa rukou. Prořekl se.
Sebastian se k němu otočil a tázavě se na něj podíval. Alex sklopil oči, aby z nich nic nevyčetl.
„Alexi?“
„Promiň, já…“
„Jestli nechceš, abych odešel, tak…“
„Ne, běž,“ řekl rychle. Sebastian nesměl mít ani tušení.
„Alexi, co…?“
„Jen běž, já… se potřebuju vyspat.“
Sebastian kývl, ale nevěřil mu ani slovo. Něco mu tajil.
Alexe trápilo, že mu musí lhát. Ale když mu všechno řekne, nic tím nezíská.
Sebastian odešel a Alex pořád seděl na posteli. Se strachem v očích se rozhlížel po místnosti. Měl pocit, že z každého temného rohu místnosti vyskočí Erik a jeho dvě gorily.
Sebastian se vrátil do hodinky. Našel Alexe spát na posteli schouleného, jako nějaké koťátko. Pořád mu nešlo z hlavy jeho předešlé chování, ale pohled na něj mu vnutil do rtů úsměv.
Posadil se na postel kousek od něj a pozoroval, jak spí.
Ale se zavrtěla a přetočil na záda. Chvíli po tom pootevřel oči. Uviděl Sebastianovu usmívající se tvář a sám se pousmál.
„Vyspal ses dobře?“ zeptal se Sebastian a natáhl se vedle něj.
„Bez tebe to není ono,“ řekl a přitulil se k němu.
„Víš, co?“ dodal po chvíli „Dám služebnictvu na ty týdny, kdy bude otec pryč, volno.“
„Dostanu taky?“ zeptal se ze žertu Sebastian.
„Můžeš dostat něco jiného než volno!“
„A to je?“ řekl a naklonil se nad něj.
Alex se pousmál.
„Trpělivost přináší růže,“ řekl a vstal. Sebastian se zatvářil zklamaně.
„Trpělivostí zrovna neoplývám,“ řekl.
Alex propustil všechny domů s tím, že on sám odjede na tři týdny do letního sídla (v zimně=))
Počáteční strach, že do domu vtrhne Erik, pominula hned po první noci. Koneckonců měl u se Sebastiana a věřil, že s ním je v bezpečí.
Alex byl u otce v pracovně, hledal nějaké papíry. Dveře nechal pootevřené.
Zrovna se skláněl nad jedním z šuplíku, když uslyšel bouchnutí dveří. Zvedl hlavu a přímo u zavřených dveří stál Erik a nechyběli ani jeho dva nohsledi.
Alex couvl o krok, ale zarazil se o zeď.
Erik zavrtěl hlavou.
„Zlobíš Alexi,“ řekl a udělal k němu pár kroků.
„Ale…“
„Říkal jsem ti, že nemám rád lidi, co si stěžují,“ řekl a vzápětí byl jeden z Erikových mužů u Alexe. Alexův vyděšený pohled se vzápětí zkroutil v bolestný, když ho pěst zasáhla do břicha. Svezl se na zem a držící se za břicho vzhlédl k Erikovi.
„Nic jsem mu neřekl,“ bránil se.
„Ne tak docela, ale má podezření což stačí. Možná bych měl nějak varovat i jeho?!“
„Ne, Sebastiana z toho vynech,“ řekl rychle a pokusil se vstát. Okamžitý kop jednoho z mužů ho skolil k zemi v bolestných křečích.
„Rozmyslím si to,“ řekl a otevřel dveře „Nezlob tu,“ dodal a zmizel.
Tentokrát Alex nebránil slzám. Tichý pláč sotva pronikl skrz zdi, natož aby ho někdo slyšel. Alex zůstal sám s svou bolestí. Nemohl jít za Sebastianem, jenom by ho ohrozil. Byl na to sám.
Téměř po hodině se s bolestným zaúpěním zvedl. Nakoukl do pokoje, aby se ujistil, že tam na něj nečeká Sebastian. Hned po tom se zamkl v koupelně. V kapkách vody zanikali všechny jeho slzy, skrz zdi a hlasitý proud vody neuniklo ani jedno bolestné zasyknutí.
Po sprše Alex zalehl do postele a vzápětí usnul.
Probudil se, když Sebastian vcházel do pokoje.
„Promiň, vzbudil jsem tě?“
Alex zavrtěl hlavou a posadil se. Podíval se na hodiny. Spal čtyři hodiny, ale nebylo mu o nic líp.
„Než si znovu lehneš, natřu ti rány,“ řekl Sebastian. Alex nic neřekl a sundal si košili.
Sebastian se překvapivě díval na modřiny, které hrály všemi barvami.
„Vypadají jako nové,“ řekl a lehce po nich přejel prsty. Alex pod dotykem zkroutil obličej do bolestné grimasy.
„To se jen zdá,“ řekl Alex. Sebastianovi se to moc nezdálo. Ale dál se nevyptával.
Venku byla tma. Alex spal schoulený u Sebastiana. Nebo spíš jen ležel. Pozoroval Sebastianovu klidnou tvář. Najednou vstala a potichu vyšel z pokoje. Chtěl se projít na čerstvém vzduchu.
Jakmile překročil práh pokoje, byl přiražen ke zdi a hned na to dostal pěstí do hlavy. S tichým výkřikem se skácel k zemi.
„Mám takový pocit, že dneska jsi toho měl málo,“ řekl Erik a zavřel dveře pokoje. Alex k němu vzhlédl. Cítil jak mu po tváři stéká teplá krev z rány na hlavě.
„Udělal jsi dobře, že jsi poslal služebnictvo domů, ale možná bys to měl udělat i s Sebastianem.“
Hned na to dostal Alex další ránu do břicha.
Alex nebyl schopný slova. Už nebyl schopný ničeho. Erik si přiklekl k Alexovi a naklonil se přímo k němu.
„Opravdu vám to spolu sluší, ale jeho společnost ti moc nesvědčí,“ řekl. Než stačil pokračovat dostal pěstí do obličeje. Erik se překvapeně díval na Sebastiana, který mezitím zdolala jeho dva nohsledy. Pár ran a oba s úpěním a krvavou ranou na hlavě leželi na zemi.
„Vypadni!“ zakřičel na něj. Ale ho ještě nikdy neviděl takhle zuřit. Až z něj měl strach.
Erik se sesbíral ze země a i s ostatními v okamžiku zmizeli. Sebastian se ujistil, že jsou pryč z domu a vrátil se k Alexovi.
Klekl si k němu a pomohl mu na nohy. Nic neříkal a odvedl ho do pokoje. Posadil na postel. V tichosti mu ošetřil ránu na hlavě. Pro Alexe to ticho bylo snad nejhorší trest, ale i tak sám mlčel.
„Proč jsi nic neřekl?“ zeptal se, když skončil. Alex sklopil oči. Sebastian ani nečekal odpověď.
Místo dalších otázek ho Sebastian objal a přitiskl k sobě.
„Jsem blbec,“ řekl „Ničeho jsem si nevšiml a ty jsi zatím trpěl.“
Alex se odtáhl a zavrtěl hlavou. Ne, jeho chyba to není.
„Co dělám špatně?“ řekl Sebastian „Ať se snažím jakkoliv, přináším ti jen bolest.“
Alex znovu zavrtěl hlavou. Tentokrát se objevili slzy. Začínal mít strach z toho nejhoršího. Sebastian ho nesmí opustit. Ne z tak blbého důvodu.
„Žádná bolest,“ řekl Alex.
„Žádná bolest? Vždyť si z tebe udělal boxovací pytel a já dělal co? Nic.“
Alex zavrtěl hlavou a přitom svíral Sebastianovu košili.
„Slíbil jsem, že tě budu chránit, ale… nezvládám to….“
Alex už to nemohl poslouchat. Přitáhl se k Sebastianovi a umlčel ho polibkem. Pak se k němu přitiskl a nepřestával držet jeho košili.
„Opovaž se odejít, nikdy bych ti to neodpustil,“ řekl.
Sebastian kolem něj omotal ruce.
„Zas až takový blbec nejsem.“
Alex se pro sebe usmál.
„Nehnu se od tebe,“ dodal.
„Proti tomu nic nemám,“ řekl Alex s úsměvem.
Následující týdny proběhli klidně. Alex nechal vyměnit všechny zámky v sídle pro případ, že by se chtěl Erik vrátit. Ale Alex věřil, že při jejich posledním setkání se poučil.
Zato s Sebastianem nebylo něco v pořádku.
„Sebastiane?“
„Hmm?“
„No… všechno v pořádku?“
Sebastian zvedl hlavu a podíval se na Alexe.
„Ano všechno. Proč máš snad nějaké tušení asi tak jako já před pár dny?“ řekl se zvýšeným hlasem. Alex se lekl toho tónu. Zněl vyčítavě a vztekle.
„Pořád mi to vyčítáš?“ zeptal se opatrně.
Sebastian sklopil oči. Vstal a přešel k Alexovi, který stál u okna.
„Promiň, nevím, co to do mě vjelo. Nikdy jsem ti to nevyčítal. Nemohl jsi nic říct, to já nesu vinnu.“
„Proto jsi… takový… podrážděný?“
Sebastian ztuhl. Doufal, že si ničeho nevšiml. Že to před ním utají. Nechtěl mu koneckonců přidělávat starosti. Šlo o jeho rameno. Poslední dny ho příšerně bolelo. Kvůli tomu málo spal a lehce dostal vztek.
„Ne, jenom jsem špatně spal,“ odpověděl klidně.
„Určitě?“
„Vezmu si prášky na spaní,“ slíbil.
„Proto jsi byl u doktora?“ odvážil se zeptat Alex.
„Jak to víš?“ zeptal se Sebastian podrážděně.
Alex couvl.
„Volal. Ptal se jestli je to lepší.“
„Aha dobře,“ uklidnil se. „Musím si jít něco vyřídit,“ dodal.
„Dobře,“ kývl Alex.
„Do hodiny jsem zpátky.“ Musel zajít za doktorem a říct ať mu nevolá do sídla. Nechtěl, aby na to Alex přišel. Přešel ke skříni a vytáhl novou košili. Otočil se a ujistil se, že Alex je vedle. Jizva po kulce svítila všemožnými odstíny fialové. Nechtěl, aby to Alex viděl. Sundal se košili a snažil se moc nehýbat s rukou.
Alex se chtěl na něco Sebastiana zeptat. Když ale viděl jizvu a bolestný výraz v Sebastianově tváři, couvl zpátky. Dosedl na postel. Po chvíli kolem něj prošel Sebastian.
„Nemám doktora zavolat sem?“ zeptal se.
„Ne, potřebuju se projít,“ odpověděl aniž by se na něj podíval. To bylo poslední, co Alex slyšel. Pak Sebastian mizel a bylo slyšet jen bouchnutí dveří.
Alexovi pomalu docházelo, co se tu děje. Nejspíš ho znovu bolela ruka, proto tak málo spal. A proto taky nejspíš ty prášky.
„Prášky,“ řekl Alex a vstal. Došel k Sebastianovi do pokoje. Opatrně začal procházet jeho věci. Skříně, police, šuplíky. Nic nenašel. Poslední zbýval noční stolek. Otevřel šuplík. Našel jen papíry a papíry. Zdrceně se posadil na postel. Buď je měl sebou a nebo prostě žádné nebyly a Alex fantazíroval. Natáhl se na postel. Cítil se provinile. Pootočil hlavou k stolku. Byl na něm položený seskládaný kus papíru. Alex ho vzal a rozložil. Poznal v něm svůj obrázek, který dal Sebastianovi k vánocům. Byl na něm Sebastian. Alex ho chtěl položit zpátky, když si všiml malé lahvičky za lampičkou. Odsunul ji stranou a natáhl se po lahvičce. Uvnitř to zachrastilo. To byly ty prášky. Proti extrémní bolesti přečetl si Alex na obalu.
„Extrémní?!“ A i přesto ho to pořád bolí. Kvůli… kvůli Alexovi. Postřelili ho, jenom aby si na něm Erik vybil svou zlost. Zatáhl do toho nebezpečí Sebastiana aniž by chtěl. Ohrozil ho. Málem zemřel.
Alexovi vypadla lahvička z ruky a skutálela se na postel.
Měl by odjet. Pryč. Koneckonců měl být teď v letním sídle, takže…
Vzal si tašku a naházel do ní věci. Neměl čas ani náladu je tam skládat.