Dej mi šanci - 12. část
Sebastian se vrátil do hodiny. Od doktora dostal uklidňující injekci proti bolesti a cítil se dobře. Chtěl se omluvit Alexovi a vynahradit mu ty dny, kdy byl téměř nemluvil.
„Alexi?“ řekl a vešel do pokoje. Alex nikdy. Vešel k sobě a první co uviděl byla lahvička s prášky.
„Sakra,“ zaklel a přiskočil oknu. Viděl Alexe jak míří k bráně. Na nic nečekal a rozběhl se ven.
„Zastav,“ zakřičel, kdy byl pár metrů od něj. Alex se zastavil a otočil. V tu chvíli se něj skočil Sebastian a povalil ho do sněhu.
„Kam si myslíš, že jdeš?“
Alex byl pořád ještě v šoku.
„Máš zlost, že jsem ti to neřekl? Že jsem to před tebou tajil? Jestli ano, tak promiň, nechtěl jsem ti přidělávat starosti. Ale nemusíš kvůli tomu odcházet. Udělal jsem chybu, ale nenechám tě kvůli tomu odejít,“ řekl Sebastian a pořád ležel na Alexovi.
„Ty…“ řekl Alex.
„Klidně nadávej.“
„Zlobím se,“ přiznal Alex, „ale na sebe. Dostal jsem tě do nebezpečí, proto odcházím. Dokud neskočí volby, bude lepší, když budu někde jinde.“
Sebastian se posadil a pak se rozesmál.
„Ty se směješ?“ řekl překvapeně Alex a posadil se.
„Ty se zlobíš na sebe, protože jsi mě vystavil nebezpečí?“
„Tobě to připadá směšné?“
„Je moje práce vystavovat se nebezpečí místo tebe. Mám tě chránit pamatuješ?“
„Ale…“
„Nejen, že mě o to požádal tvůj otec, ale… dělám to protože tě nechci ztratit, protože jsi pro mě důležitý, protože… prostě proto.“
„Ale…“
„Kdybys odešel, našel bych si tě. Našel bych si tě kdekoliv.“
Alex mlčel. Do toho ticha začalo sněžit.
„Nebo snad chceš jít pryč?“
Alex se položil do sněhu.
„Má to být ano?“ zeptal se Sebastian.
Alex se natáhl po Sebastianovi a stáhl ho do sněhu.
„Dokážeš mi někdy odpustit všechny ty pitomosti, co jsem provedl?“ promluvil konečně Alex.
„Oba děláme pitomosti. Sotva jeden skončí začne druhý,“ řekl Sebastian a znovu se posadil.
„Právě teď si oba koledujeme o zápal plic,“ dodal. Alex se posadil a podíval se na Sebastiana.
„Klidně TBC, když budeš se mnou.“
„Zní to hezky, ale ještě před chvíli ses mi chystal zdrhnout.“
„Promiň, nevím, co mě to napadlo.“
„Tak pojď,“ řekl Sebastian a vstal.
„Je ti… je ti líp?“ zeptal se Alex. Sebastian kývl.
Oba seděli za stolem v kuchyni. Převlečení a suší.
„Je tu ticho,“ řekl Sebastian. Alex vstal a přešel k konvici, kde se vařila voda. Bylo tu ticho. Panovalo mezi nimi napětí, jako kdyby se viděli poprvé.
„Tak něco řekni,“ zaškemral Sebastian a vstal. Přešel k Alexovi, který k němu stál zády, objal ho a přitáhl k sobě.
„Volal otec.“
„Aha, otec. No tohle jsem zrovna nemyslel, ale…“
„Dělal si starosti.“
„Řekl jsi mu, že ses chystal vzít roha?“
„Řekl jsem mu, že je všechno v pořádku.“
„Lhát vlastnímu otci.“
„Když už o tom mluvíme. Já…“
„Chápu,“ přerušil ho Sebastian. „Chceš mu o nás říct?“
„No…“
„Už mě to taky napadlo.“
„Takže…“
„Tvého otce neznám tak dobře, jako ty, ale jsem připravený dostat i padáka,“ řekl a otočil si k sobě Alexe čelem.
„Nechci, abys odešel.“
„Neřekl jsem, že odejdu… dost pesimismu, to necháme na jindy.“
„Pořád se zlobíš?“
„Alexi proboha, neumíš načít nějaký pozitivnější téma?“
„Jako třeba?“
Na Sebastianovi bylo vidět, že přemýšlí.
„Nic mě nenapadá.“
„Ha, takže…“ řekl a otočil se k němu zády.
„Ale…“ dodal Sebastian a lehce políbil Alexe na krk.
„Hm?“ řekl a otočil se k Sebastianovi.
Sebastian neztrácel čas slovy a přesunul rty na Alexovi. Alex couvl a narazil na kuchyňskou linku. Sebastian se přitiskl blíž k Alexovi. Ten omotal ruce kolem Sebastianova krku.
Kousek od nich bublala voda v konvici. Pro ně dva, ale nebyl ani ta konvice, natož nějaká voda v ní. Pro každého z nich byl jen ten druhý.
Sebastianova ruka zabloudila pod Alexovu košili, když se ozvalo pískání konvice. Sebastian to ignoroval, ale Alex se odtrhl.
„Chceš nás vyhodit do povětří?“ řekl Alex a sundal konvici ze sporáku.
„Fajn a teď můžem pokračovat,“ řekl a snažil se Alexe znovu políbit. Ten se mu vyhnul.
„Vystydne voda,“ podotkl.
„Blbá konvice,“ zaklel potichu Sebastian.
Bylo ráno. Svítalo. Alex s Sebastianem leželi spokojeně u sebe a spali. Ze včerejšku byli tak unavení, že padli do postele, tak jak byli, zcela oblečení a usnuli během chvilky. Sebastian objímal Alexe kolem pasu a oba se spokojeně usmívali.
Chodbou se nesli kroky. Kroky směřovali rovnou do Alexova pokoje. Kroky se zastavili a dveře se prudce otevřeli. Chvíli bylo ticho.
„Alexi?!“
Alex se probudil a prudce se posadil. Překvapeně se dívala na osobu stojící ve dveřích. Sebastian se rozespale podíval na Alexe a pak ke dveřím. Nikdo nic neřekl. Jen se na sebe dívali. Alex začínal dostávat strach. Ve dveřích stál jeho otec. Z překvapujícího výrazu se stával výraz plný vzteku.
Sebastian nespouštěl oči z Alexova otce. Po hmatu našel Alexovu ruku a stiskl ji. Alex byl vděčný za jeho přítomnost. Zrovna takhle si to nepředstavoval.
„Tati, já…“ řekl zoufale Alex.
„Máte pět minut na opuštění mého domu. Oba,“ zakřičel a otočil se.
„Přece nevyhodíte svého syna,“ zkusil Sebastian.
„Syna?! Nemám syna,“ pronesl. Alexovi bylo do pláče. Jeho otec odešel a práskl za sebou dveřmi.
Alex se začal třást po celém těle. Sebastian si ho přitáhl k sobě a Alex se mu schoulil v náručí. Přestal potlačovat slzy a nechal jim volný průchod.
„Je mi to líto,“ řekl konejšivě Sebastian. Alexovi nepřestávali téct slzy. Sebastian ho začal hladit po vlasech.
„Půjdeš ke mně,“ řekl rozhodně Sebastian. Alex se na něj překvapeně podíval.
„Co? Myslel sis, že bych tě opustil? Vždyť je to hlavně kvůli mně.“
„Přišel jsi o práci?“
„Najdu si novou… nebo možná…“
„Co?“
„Třeba, když s tvým otcem promluvíme, nechá tě tu, když půjdu sám.“
„Ne! Vyhodil mě, nechci tu zůstávat. Chci jít s tebou!“
„Půjdu si sbalit,“ řekl a vstal.
Alex se podíval na svou nevybalenou tašku z včerejška. Pořád nemohl uvěřit, že odsud odejde.
„Alexi?“
„Hm?“
„Budeš v pořádku?“ Alex kývl. Sebastian se posadil vedle Alexe a vzal ho za ruku.
„Zkus to vyhnat z hlavy. Vím, že to co ti řekl bylo… hnusné, ale máš pořád mě,“ řekl a povzbudivě se na něj usmál.
„Opravdu chceš u sebe doma aristokrata?“
„Chci u sebe Alexe.“
„Dlouho jsem tu nebyl,“ řekl Sebastian a otevřel dveře. „Byl jsem u vás tak dlouho. Normálně vydržím tak měsíc.“
Alex se rozhlížel po skromném bytě. Malá kuchyň navazující na obývák, dvoje dveře. Jedny do ložnice, druhé do koupelny.
„Vím, že to není prezidentské sídlo a pro dva je to trochu těsné a bez služebnictva. Opravdu se nechceš pokusit vrátit k otci?“
„U otce by mi chybělo to hlavní. Ty.“
„Takže i když je to tu jak kumbál, zůstaneš tu kvůli mně?!“ řekl a přitáhl si Alexe k sobě.
„Hm.“
„To je roztomilé,“ pousmál se.
„Jak dlouho myslíš, že vydržíme?“
„Musíš to sem teď tahat?“
„Otec mi zablokuje účty, vydědí mě, nemám nic. Bez tebe bych byl na ulici.“
„Najdu si práci, nějak se to vyřeší.“
„Budeš muset odejít k jiné rodině, jinému pánovi.“
„Že by žárlivost?“
„Ne ale…“
„Do žádné jiné rodiny nastupovat nechci. Moje kvalifikace se dá užít i jinde.“
„Stejně ale…“
„Teď na to nemysli. Poslední dny jsem tě zanedbával kvůli zranění, když tě mám konečně u sebe, chci být pořád s tebou.“
Alex se pousmál. Pak znovu posmutněl.
„Nechci ti kazit den,“ řekl a odtáhl se. Došel k pohovce a posadil se na ni. Sebastian o něj měl starosti. Doufal, že se z toho dostane.
Byla noc a Alex pořád seděl na stejném místě. Sebastian už ho chvíli pozoroval. Nakonec se posadil těsně vedle něj a ruku mu dal kolem ramen. Alex se o něj opřel.
„Nechci, aby ses trápil. Bolí mě, když tě takhle vidím,“ řekl Sebastian.
„Promiň.“
„Neomlouvej se. Já tě chci zase vidět usmívat se. Chci tě zase vidět šťastného.“
„Nejsem tak silný jako ty.“
„Budu silný za nás oba, jenom se mi nesmíš vzdálit.“
„Zůstaneš se mnou?“ zeptal se po chvíli.
„Navždy!“
Alex spal schoulený u Sebastiana. Oba pořád na pohovce.
Najednou zazvonil zvonek u dveří. Alex se zavrtěl a chytil Sebastianovu ruku.
„Nechoď tam,“ zamumlal. Oči měl pořád zavřené.
„Radši otevřu a za chvilku jsem zpátky u tebe.“ Alex nesouhlasně zamručel.
Sebastian došel ke dveřím a otevřel je.
„Doufám, že neruším?!“
„Eriku?!“
„Jak se máte?“ řekl a bez okolků vešel dovnitř. „Alexi, rád tě vidím.“
Alex ztuhl.
„Vypadni, Eriku!“ řekl Sebastian.
„Jaký to je být načapán a vyhozen z domova?“
Alex neodpověděl, skoro nedýchal.
„Víš, teď už se nemůžeš ohánět rodinou, když vlastně žádnou nemáš.“
Sebastian tušil kam tím míří.
„Kdežto já rodinu mám. Chápeš? Ty jsi teď nula, bez prostředků a jediné co máš je tady exsluha, který si neudrží místo. Já mám vše. Moc, peníze, lidi.“
„Jestli se ho jen dotkneš…!“ řekl výhružně Sebastian a postavil se před Alexe.
„Tak, co? Budeš ho bránit? Klidně a já tě pak udám jako napadení významné osoby.“
„Ty…“
„Tak se mějte, zase se uvidíme,“ řekl a zamířil pryč.
Sebastian se podíval na Alexe, který se díval někam do prázdna.
„Má pravdu,“ řekl potichu, „má nás v hrsti. Nemůžeme nic dělat.“
„To neříkej,“ řekl a posadil se vedle něj. „Nemůže si dělat, co chce. Je to taky jen člověk.“
„Jak nás našel? Jak věděl o otci?“