Dej mi šanci - 13. část
Sebastian nevěděl, co mu odpovědět. Sám neznal odpovědi.
„Myslel jsem, že už nám dá pokoj,“ řekl zoufale Alex.
„Mám strach,“ dodal po chvíli.
„Jsem tady s tebou.“
„Mám strach i o tebe.“
„Možná… bysme měli odjet.“
„Odjet?“
„Do Francie, do Paříže.“
„Ale…“
„Tak daleko nás Erik nemůže sledovat. Oba můžeme studovat umění. Znám tam lidi. Kdysi jsem tam chvíli žil.“
„Opravdu bys odjel?“
„Je mi jedno kde budu, hlavně, že budem spolu.“
Alex se vděčně usmál a objal Sebastiana kolem krku.
„Díky,“ pošeptal mu.
„Bude to ale trvat minimálně týden.“
„Nevadí. Budu přece s tebou.“
Sebastian další den zavolal do Paříže. Jeho kamarád mu zajistil pohovor na univerzitě a i pokoje. Vše za deset dní v centru Paříže.
„Vstávej sluníčko,“ pošeptal Sebastian s úsměvem Alexovi. Ten se jen líně zavrtěl. Sebastian se vedle něj položil a začal si hrát s jeho vlasy. Krátké hnědé pramínky natáčel na prst.
„Lenochu.“ Alex vydal zvuk podobný předení.
„Číčo,“ zkusil Sebastian. Alex se přetočil na bok čelem k Sebastianovi. Sebastianovi prsty sjely po tváři na krk, kde začali kreslit neidentifikovatelné obrazce. Alexovi rty se jemně zvlnily do úsměvu. Trochu se posunul, aby vysvobodil svůj krk z svědivého mučení. Sebastian pokračoval dokud Alex neotevřel oči.
„Znám příjemnější způsob, jak někoho probudit,“ podotkl Alex a znovu se zavrtal do peřiny.
„Víš, že se děsně roztahuješ?!“
„Jsem šlechtic, ti potřebují prostor a velkou postel.“
„A taky dokopat k vstávání. Kam se poděl ten Alex, který vstával v pět?“
„Zůstal v tom lese. Nepotřebuju vstávat brzo, nemám totiž nic na práci.“
„Něco bych pro tebe měl.“
„Ano?“
„Zajedeš nám koupit letenky, na příští čtvrtek, do Paříže.“
Alex se posadil a podíval na Sebastiana.
„Takže opravdu pojedeme? Už za deset dní?“
„Před chvíli jsem tam volal. Máme zařízené i pokoje.“
Alex se vrhnul Sebastianovi kolem krku.
„Já si mezitím někam zajdu,“ dodal. Alex chvíli váhal, ale pak se zeptal kam?!
„Řeknu ti to až se vrátím,“ řekl a větu doplnil úsměvem. Pak vylezl z postele.
„Sebastiane?“ ozval se Alex trochu nejistě.
„Hmm?“
„Já… no… čím mám ty letenky zaplatit?“ Trochu se za tu otázku styděl. Neměl teď žádné peníze.
„Neboj,“ řekl Sebastian a začal prohledávat jeden z šuplíků. Konečně vylovil obálku.
„Na,“ řekl a podal mu obálku.
„Mělo by to stačit.“ Alex si obálku vzal a nakoukl do ní. Cítil se trochu zahanbeně. On byl teď na mizině a platit za něj bude Sebastian.
Sebastian procházel známou chodbou a zastavil se u velkých dveří. Zaklepal a čekal.
„Dále,“ ozvalo se. Sebastian otevřel a rozhodně vešel dovnitř.
„Chtěl jsi se mnou mluvit, tak začni,“ řekl Alexův otec.
„Jelikož už nejsem vás zaměstnanec, můžu vám vše říkat bez zábran,“ řekl Sebastian a bez vyzvání se posadil. „To co jste řekl a udělal svému synovi bylo odporné. Nechápu proč? Protože on je šlechtic a já sluha? To by vám asi pokazilo reputaci.“
„Ty bys to nedokázal pochopit.“
„Za tu dobu, co jsem tu, jsem Alexe hodně poznal. Sám jste mi říkal, že Alex nikdy nebyl šťastnější. Jste jeho otec a nikdy jste neviděl, co se děje uvnitř něj. Jako syn někoho tak významného to měl vždycky těžké, ale nikdy si nestěžoval a přitom… ani nevíte, čím vším si Alex musel projít.“
„Dobře, přiznávám, nejspíš sem to přehnal, ale… neměl mi lhát.“
„On vám to chtěl říct, ale předběhl jste nás.“
„Alex je u tebe?“
„Dočasně, příští týden odlétáme do Paříže.“
„Oba?“
„Ano, nevím na jak dlouho, možná na vždy. Mám tam přátelé, Alex bude v bezpečí, nemusíte se bát.“
„Doufal jsem, že se vrátí.“
„Ublížil jste mu a já vás za to nenávidím. Věřte, že jsem mu nabízel, že s vámi promluvím, odmítl.“
„Zkazil jsem to, odcizil jsem si vlastního syna.“
„Lidi dělají chyby, ale vy jste si to nenechal ani vysvětlit, Alex vám možná odpustí, ale já sotva.“
„Chápu tě.“
„Je mi trapné o to žádat a dělám to kvůli Alexovi ne kvůli sobě.“
,,Ano?“
„Nejsem žádný rozhazovač a kdybych žil sám s tím, co mám bych si vystačil na dost dlouho, ale s Alexem… chci aby se měl, co nejlíp…“
„Chápu, na účet ti pošlu výplatu, co ti dlužím a něco k tomu, Alex bude mít pořád přístup k rodinnému jmění. Je pořád Renaldi.“
„Dobře, pak je to všechno,“ řekl Sebastian a vstal. „Řeknu Alexovi, když bude chtít, aby vám zavolal,“ dodal než vyšel ze dveří.
„Děkuju.“
Sebastian zamířil rovnou domů. Zarazil se až u pootevřených dveří do bytu.
„Alexi?!“
Nikdo neodpovídal. Byt byl malý a Sebastianovi netrvalo dlouho Alexe najít. Seděl schoulený u postele. Sebastian k němu přiskočil a donutil ho podívat se na něj.
V očích mu viděl strach.
„Když jsem se vrátil, čekal tu,“ řekl Alex. „Říkal, že mu neutečem. Viděl ty letenky.“
Sebastian k němu natáhl ruce a objal ho.
„Je mi to líto,“ pošeptal mu Sebastian. „Je mi líto, že musíš takhle pořád trpět.“
„Chci odjet,“ zavzlykal Alex. „Chci pryč!“
„Odletíme, už zítra. Nějak to zařídím. Neboj.“
Sebastian pomohl Alexovi do postele a počkal až usne. Pak zavolal do agentury a lístky přehodil na nejbližší let. Zítra v pět ráno.
„Alexi!“ pokoušel se Sebastian Alexe vzbudit. Alex se převrátil na druhý bok, ale oči neotvíral.
„Když se neprobudíš zmeškáme let!“ To na Alexe zabralo, otevřel oči a posadil se.
„Kdy?“
„Hmm, tak devět deset hodin.“
„A to mě budíš teď? Zlobím se!“ řekl a nasadil uražený výraz.
,,Na jak dlouho?“
,,Náhodou, umím hrát uraženého dost dlouho.“
,,Mám otázku, ale slib, že se nezačneš mračit.“
,,Ano?“
,,Opravdu nechceš před odletem navštívit otce?“
,,Ne,“ odpověděl a zamračil se,
,,Mračíš se.“
,,Sebastiane, on nás vyhnal. Nenechal si to ani vysvětlit. Mám za ním jít s prosíkem? Myslel, jsem, že to chápeš.“
,,Chápu. Já osobně mu nikdy neodpustím, jak se k tobě choval, ale je to přece jen tvůj otec.“
,,Co je to za otce, když nechce, abych byl s někým koho mám rád? Nepřeje mi štěstí.“
,,Lituje toho. Aspoň mu zavolej. Ode mě sice ví, že odlétáme, ale když mu to řekneš ty, bude se cítit líp.“
,,Já, ale nechci.“
,,Podívej, je to tvůj otec. Udělal chybu, ale nezatracuj ho kvůli tomu. Važ si toho, že ho pořád máš. Kdyby můj otec žil, promluvil bych si s ním.“ Alex se zadíval na Sebastiana. Neuvědomil si, že Sebastian nemá otce.
,,Promiň, já… máš pravdu, asi,“ dodal.
,,Nechtěl jsem být jakkoliv hnusný, ale nechci, aby sis za pár let uvědomil, že má otce, že je možná už mrtvý a ty jsi s ním naposledy mluvil, když tě vyháněl z baráku.“
,,Ne, bylo dobře, žes to řekl. Já asi bych si s ním měl promluvit.“
,,Bude rád, uvidíš,“ usmál se a políbil ho na tvář.
,,Svým způsobem jsem rád, že to zjistil sám. Já bych se bál u to říct,“ přiznal Alex.
,,Můžem být rádi, že jsme jen spali. Představ si, kdyby nás načapal schované někde za závěsem, jak se líbáme. Trefil by ho šlak,“ zauvažoval Sebastian.
,,Mě by to nevadilo. On snad naposledy někoho políbil před dvaceti lety. Už ani neví, co to slovo znamená.“
,,Za to já ho znám v několika jazycích,“ usmál se políbil Alexe na rty. Přitáhl si ho k sobě, jednou rukou objal kolem pasu a druhou mu zajel do vlasů. Najednou se zarazil, odtáhl, vylezl z postele a odešel pryč. Za chvíli se vrátil.
,,Hledáš něco?“ zeptal se zmatený Alex.
,,Jen jsem kontroloval jestli je uklizená konvice a odpojil jsem telefony,“ vysvětlil a vlezl si zpátky do postele. ,,Nenechám se vyrušit nějakou pitomostí,“ dodal a přitáhl si Alexe k sobě. ,,Do doletu máme osm a půl hodin času a chci je využít.“ Alex se usmál a nechal se políbit. K tomuhle by se v panství nikdy nedostali.
V osm hodin večer zazvonil budík a prolomil tak neúprosné ticho. Sebastian otevřel oči a zaklapl budík. Podíval se na Alexe, který pořád spal.
,,Tentokrát to opravdu zmeškáme, když nevstaneš,“ zašeptal mu. Ale se zavrtěl, ale oči neotvíral.
,,Bez nás neodletí, to ti garantuju,“ zamumlal Alex.
,,Podívej, až přistanem v Paříži, můžeš se v posteli válet jak dlouho chceš.“
,,Za jak dlouho to bude?“
,,No, od teď asi za dvanáct hodin.“
,,Hmm, tak to zůstanu tady.“
,,Alexi!“
,,Jo, jo, dobře. Vstávám, ale něco za to chcu,“ zaškemral a otevřel oči. Sebastian se naklonil a krátce ho políbil.
,,Fajn, teď jsem možná schopný vstát a obléct se.“
,,To zatím stačí, další dostaneš, když nastoupíš do taxíku.“ Alex se protáhl a posadil. Chvíli se jen díval, pak vylezl a naházel na sebe oblečení.
,,Máme vůbec sbaleno?“
,,Já ano,“ ozval se Sebastian z koupelny. ,,A ty sis ani nevybalil.“
,,Myslíš, že tam už zůstanem? Navždy?“
,,Poslyš,“ vykoukl Sebastian. „Zatím tam jedeme, abychom byli dál od Erika, tvého otce a všeho, co každého z náš v minulých letech potkalo. Jestli tam i zestárneme, je otázka času a toho, jak moc se nám bude v Paříži líbit.“
,,Já jen jak moc mám být v tom telefonátu mám být vážný. Mám říct ,Tati letím do Paříže. Ozvu se ti a doufám, že se brzo uvidíme., nebo ,Tati, stěhuju se do Paříže. Můžeš mi kdykoliv zavolat a když budeš moct, přileť za námi.,“
,,Řekni mu, že už jsi dospělý a bereš roha za svým štěstím. Kdy a v kolik mu budeš volat vědět nemusí.“
,,Jsem trochu nervózní.“
,,Tak to buď rád, že s ním nebudeš mluvit osobně,“ řekl Sebastian a vyšel z koupelny. ,,Zavoláš mu z letiště. Ty se rozluč s postelí a já zavolám taxíka.“ Alex se opravdu posadil na postel a začal přemýšlet. ,,Nevěděl jsem, že to bereš tak vážně,“ posadil se vedle něj.
,,Pro mě je to velká změna. Doteď jsem byl skoro pořád v sídle. Kromě internátu. Teď poletím pryč. Pro mě je to až moc spontánní čin.“
,,Snad-“
,,Ne, chci odletět, jen je to opravdu velká změna. Sám bych to nikdy neudělal.“
,,Vždycky jsi byl moc upjatý. Hádám, že bys do třiceti jen tak hrál synka, pak bys šel otcovi ve stopách. Politikou by ses nudil až do osmdesáti. Místo toho se mnou poletíš do Paříte, města, kde to žije, jedno z nejromantičtějších míst, a budeš se věnovat tomu, co tě opravdu baví.“
,,Dokážeš to pěkně vyzvednout. Co takhle, žádné peníze?“
,,Ale já mám peníze.“
,,Já ale nechci, abys za mě věčně platil.“
,,Věčně to nepůjde. Navíc, ať už je tvůj otec sebevětší grázl, nemůže ti odepřít rodinné peníze. Jsi jeho jediný syn.“
,,Jo, ale i tak…“
,,Hele, už se tím netrap. Poslední dny, nebo spíš týdny nebyly tvoje nejšťastnější a já to chci změnit.“ Alex se usmál.
,,Já vím. A na tu Paříž se moc těším, hlavně protože vím, že tam budeš taky.“
,,Fajn, tak pojedeme. Taxík tu bude každou chvíli. Do Paříže přiletíme něco k večeru. Pokoj budem mít připravený, takže až přijedem, něco nám objednám. Můžeme jíst u nás v pokoji. Pak můžeš spát jak dlouho chceš. Navíc ta postel je dost velká i pro nás dva.“
,,Zní to pěkně,“ uznal Alex. ,,Tak jdem,“ řekla a vstal. ,,Už chci být pryč.“