Dej mi šanci - 14. část
,,Máš spoustu času, můžeš zavolat otci,“ řekl Sebastian.
,,Hmm, asi.“
,,Žádný výmluvy, padej.“
,,Jo, dobře už jdu,“ loudal se Alex k telefonnímu automatu. Nechtělo se mu, hlavně protože nevěděl, co říct. Co takhle, zdar tati, mám se fajn, ale pořád mám před očima jak jsi mě s Sebastianem vykopl.
,,Tak do toho,“ povzbudil se a vytočil číslo. Chvíli to trvalo, ale nakonec se přece jen ozval hlas jeho otce. Alex se chvíli nezmohl na slovo. Vytočit číslo je jedna věc, ale mluvit…
,,Ahoj, to jsem já, Alex,“ řekl.
,,Alexi? Rád tě slyším. Jak se máš?“
,,Jo fajn, jsem na letišti, za pár hodin odlétám do Paříže.“
,,Vím, Sebastian mě navštívil. Jsi schopný mi odpustit.“
,,Co? Že jsi mě vyhodil? Že sis nenechal nic vysvětlit? Že jsi na nás křičel? Sebastian přišel o místo a kdyby nebylo jeho, neměl bych kam jít. Přemýšlel jsi vůbec, kam bych šel?“
,,Alexi, jednal jsem v popudu situace. Co jsem řekl, jsem nemyslel vážně.“
,,Řekl jsi mi, že nejsem tvůj syn.“
,,Je mi to líto.“
,,To je sice pěkný, ale-“
,,Promiň Alexi, opravdu.“
,,Možná dokážu odpustit, ale ne zapomenout. Ublížil jsi mi.“
,,Já vím. Opravdu toho lituji. Chtěl bych tě ještě vidět.“
,,Už to nepůjde,“ na chvíli se odmlčel. ,,Možná můžeš do Paříže někdy přiletět.“
,,Rád. Dávej na sebe pozor.“
,,Budu. Měj se,“ položil sluchátko. Oddechl si. Měl to za sebou.
,,Mám špatnou zprávu,“ oznámil mu Sebastian, když se Alex vrátil. ,,Let byl zrušen.“
,,Zrušen?“
,,Letí se zítra. Přes noc můžem zůstat tady.“
,,Aha.“
,,Je na tobě jestli tu chceš přes noc zůstat nebo se vrátit ke mně.“
,,Radši bych zůstal tady.“
,,Fajn. Co hovor?“
,,Šlo to. Řekl jsem mu-“
,,Kohopak to tu nevidím,“ ozvalo se za nimi. ,,Pár hrdliček na útěku.“ Sebastian se zamračil. Tohle tu opravdu potřebovali.
,,Co tu chceš?“ zavrčel Sebastian.
,,Jen jdu náhodou kolem. Váš let byl zrušen, že? Můj taky. Nejspíš se do Paříže ještě pár hodin nepodíváme.“ Alexovi se rozbušilo srdce. On letí taky do Paříže? Copak od něj nebudou mít nikdy pokoj? Bude je pronásledovat a kazit jim život. Vyhrožovat a ubližovat.
,,S tou Paříží si nebuď tak jistej,“ zamračil se Sebastian a odtáhl Alexe daleko od Erika. Zastavil se u dveří na záchodky a zatáhl ho dovnitř. Jakmile se ale ocitli sami, nevěděli, co říct. Teprve až Alex se odvážil něco říct.
,,Jaktože ví o našem letu?“
,,Nevím. Je to parchant a ti ví jak znepříjemňovat život.“ Alex se opřel o zeď a zadíval do země. Co se chystal říct, se nedovažoval oznámit z očí do očí.
,,Sebastiane, já… já to nedokážu. Když věděl o tom letu, zjistí si hotel, naši adresu, pracoviště, všechno. Nezvládnu to. Nemůžu do té Paříže letět. Promiň… musím zůstat tady. Nevím kde, ale prostě tam nemůžu letět.“ Nezvedl oči. Bál se hněvu. Sebastian bude určitě naštvaný a má na to právo. Vždyť do té Paříže ho prakticky uvrtal on a teď couvne. Je srab, ale nemůže si pomoct.
,,Jaký kde? Zůstaneš u mě. Vždycky,“ prohlásil Sebastian a vzal jemně objal svými dlaněmi jeho tváře. ,,Neměl jsem v úmyslu nutit tě. Bylo mi jasný, že by jsi nebyl šťastný. Nepoletíme tam.“ Alex se usmál, pak mu ale úsměv zmizel.
,,Vrátíme se k tobě? Otci jsem řekl, že odlétáme a navíc tam nás Erik najde, když zjistí, že nejsme v Paříži.“
,,Neboj. Nikam nepoletíme, ale slibuju, že ve městě nezůstanem. Nebudeme daleko, ale přeci ne tak blízko.“
,,Kam? Já myslel, že-“
,,Tamto byl můj byt, ale je ještě jedno místo. Je to větší, ale žádný palác. Akorát pro nás dva. Bude se ti tam líbit. Doufám.“
,,Kde to je.“
,,No, ve vedle městě,“ řekl, posadil se na zem a opřel o zem. Alex se posadil vedle něj. ,,Není to v centru. Spíš v takovém sídlišti, na kraji. Z balkonu je krásný výhled. Žádný baráky, kousek je les. Má to dvě patra. Dole je kuchyň, velká, propojená s obývákem. Kuchyň má krásný výhled ven. Jedna celá část je prosklená, býval to skleník. Nahoře je pak ložnice a koupelna a ještě jeden pokoj,“ dodal.
,,Kdo tam bydlel?“
,,Já.“
,,Ty? Myslel jsem, že-“
,,Když mi bylo pět. Dokonce to má zahradu. Nebo spíš takový plácek, jen tráva. Matka tam kdysi pěstovala růže.“ Alex nevěděl, co říct. Znělo to skvěle. ,,Nechtěl jsem tam bydlet, sám. Hlavně protože mi je to připomíná. S tebou tam ale budu rád. Hmm?“
,,Já nevím co říct. Já…“
,,Nikdo tam nebyl čtrnáct let.“
,,Řekneš mi někdy, jak jsi přišel o rodiče?“
,,Jednou ano. Bylo mi tehdy osm a i když je to celkem dlouho, pořád to mám v sobě.“
,,Chápu.“
,,My tam ale můžem bydlet. Budu jen rád. Miloval jsem to tam a chci se tam vrátit s tebou.“
,,Hrozně rád. Opravdu.“
,,Možná to bude lepší než Paříž.“
,,Bude to domov.“
,,Jo.“ Alex se pro sebe usmál a opřel se o Sebastiana. ,,Počkáme tady do odletu. Když budem mít jistotu, že Erik nastoupil do letadla, odjedeme.“
,,Dobře.“ Sebastian ho rukou objal kolem pasu a přitáhl blíž.
,,Slibuju, že už nás nebude otravoval. Už ti ublížil dost.“
,,Stačí, když mi slíbíš, že budeš se mnou. To mi stačí.“
,,Až tak skromný?“
,,Až tak zamilovaný.“ Sebastian se na Alexe podíval. Tohle bylo poprvé, co někdo něco takového řekl. Věděli, jak jsou pro sebe důležití a že bez druhého nedokáži žít, ale teď to Alex řekl. ,, Řekl jsem něco špatně? Vadí ti to?“
,,Ne, jen… řekl jsi to. Už ti někdo někdy řekl, že tě miluje?“
,,Ne, vlastně ne.“
,,Mě to říkala matka a od ní to byla nejhezčí slova. Když jsem o ni přišel, myslel jsem, že už ty slova nikdy neuslyším. Že už nikdy nepocítím ten příjemný pocit doprovázený těmi slovy.“ Alex se usmál. Bál se, že to bylo moc troufalé nebo tak. ,,Rozhodně jsem nečekal, že to uslyším od někoho jako jsi ty. Že to třeba budu chtít slyšet znovu.“ Alex sklopil oči. Chtěl by to taky slyšet. Vědět, jak se přitom bude cítit. Nikdy mu to nikdo neřekl. Ani matka. Nepoznal ji. Chtěl je slyšet, ale styděl se o to říct. Bál se, že by třeba Sebastian nechtěl.
,,Přál bych si tvou matku poznat,“ zašeptal Alex. ,,Musela být úžasná.“
,,Byla. Vždycky mi říkala, že až jednou najdu někoho blízkého, koho budu milovat, tak mu to mám opakovat. Třeba celý den.“ Alex se znovu zadíval do země. Poprvé za ty měsíce ho napadla otázka, jestli ho Sebastian aspoň trochu miluje. ,,Musím se ale přiznat,“ zašeptal Sebastian a naklonil se k Alexovi. ,,Že jsem se trochu styděl to říct. Nebo spíš jsem se bál.
Matku jsem miloval a přišel jsem o ni. Stejně tak i otce.“
,,Je mi to líto.“
,,Když se tak koukám na tebe, taky sis prožil své, ale.. nechtěl bych dovolit strachu, aby mě připravil o štěstí.“
,,To jsem rád.“
,,Vždycky jsem chtěl mít někoho komu budu moct říct, jak ho miluju,“ usmál se Sebastian. ,,Teď můžu začít dohánět ty roky.“
,,Jen do toho.“ Sebastian se naklonil k Alexovi, až se jejich rty jen lehce dotýkali.
,,Miluju tě,“ zašeptal a pak ho políbil.