Shounen-ai

Sebastian seděl na gauči a četl si knihu, když do pokoje vešel Alex a posadil se vedle Sebastiana.
,,Můžu se na něco zeptat?“
,,Jasně,“ kývl Sebastian aniž by odvrátil zrak od knihy.
,,Chtěl jsi mít někdy děti?“ Sebastian vykoukl z pod knihy a změřil si Alexe pohledem. Chtěl zjistit, jestli si z něj Alex dělá legraci. Nedělal.
,,Proč se ptáš?“
,,No, každý touží mít potomka. U Renaldiů je to vlastně povinnost.“
,,Aha, jenže, jestli sis toho nevšiml, já jsem muž a ti obyčejně děti nemívají.“
,,Já vím, jen… nikdy jsi nepřemýšlel, že bys chtěl syna nebo dceru?“
,,Možná, ale nebudu přece měnit životní lásku za nějakou těhuli. Sice se potomka nedočkám, ale rozhodně z toho mít depresi nebudu.“
,,Víš, jsou způsoby, jak mít dítě,“ začal nesměle Alex.
,,Já na žádnou operaci nepůjdu a ty o ní taky nepřemýšlej.“
,,Ne, já myslím normální. Jak se to dělá běžně, třeba, že by nám dítě odnosil někdo jiný.“
,,Jako, že mám najít nějakou krasavice a vyspat se s ní? Zkoušíš se mě tu uvrtat do nevěry?“
,,Ne, dělá se to běžně. Pokud pár nemůže mít dítě, vezmou vajíčka a-“
,,To přeskoč.“
,,No dá se to náhradní matce.“
,,Aha a dál.“
,,Pak je tu adopce a-“
,,Počkej, ty to myslíš vážně? Chceš si pořídit dítě? Věc, co křičí, smrdí a tak?“
,,Ty ne?“
,,Promiň, asi tě zklamu, ale ne. To je příliš i na mě. Myslel jsem, že si děláš legraci.“
,,Sebastiane podívej, sice spolu žijeme, ale v našem vztahu je to maximum. Chceš snad do osmdesáti žít jen se mnou?“
,,Nic špatného na tom nevidím.“
,,Takový stereotyp je moc i na mě. Copak nad tím dítětem nemůžeš aspoň přemýšlet?“
,,Ne,“ zamítl Sebastian a vstal.
,,Proč?“
,,Co já vím. Třeba nechci, aby z něj vyrostl aristokratickém fracek,“ vykřikl. Alex jen bezmocně otevřel pusu.
,,Copak já jsem…?“
,,Dítě, které by neslo tvoje geny skrz náhradní matku, jak ty tomu říkáš, by bylo Renaldi čímž by spadalo do vaší linie a neslo by vaše dědictví a povinnosti. Už vidím, jak ho posíláme na nejlepší internátní školu, kde ho nějakej potomek Erika mlátí do bezvědomí. Tebe miluju a proto je mi jedno, že jsi šlechtic. Ale to dítě by bylo jen tvoje. Bylo by jen Renaldi a myslím, že to bych nepřekousl,“ řekl a odešel z místnosti. Alexův nápad ho vytočil. Dítě! Co je to za pitomost? Nikdy by ho nenapadlo, že s tím Alex přijde.
Alex zůstal v obývacím pokoji sám s tupou bolestí na hrudi. V očích ho pálily slzy. To, co řekl Sebastian ho ranilo. Věděl, že nenáviděl šlechtu. Sebastian měl nejspíš pravdu, to dítě by bylo Renaldi a tím pádem i dědicem, ale copak by nenáviděl dítě, které by ho mělo za otce?

Sebastian se až do včera neukázal. Chodil po městě a domů se mu vůbec nechtělo. Věděl, že jeho řeč nebyl nejhezčí, ale stál si za svým. Nechce v domě potomka šlechty.
Nakonec se přece jen vydal domů. Alexe našel u nich v ložnici, jak sedí na posteli a hlavu bezmocně schovanou v dlaních. Ranil ho, to Sebastian věděl.
,,Omlouvám se,“ řekl Sebastian a přisedl si k Alexovi. Ten zvedl hlavu a upřel na něj zarudlé oči. Copak brečel? To nechtěl. ,,Nechtěl jsem to říct takhle. Jen chci, abys pochopil, že když dítě, tak nás obou. Mezi námi je až příliš velký rozdíl. Ty jsi šlechtic a já tvůj sluha. Nikdy jsem se tomu nevěnoval pozornost, protože tě miluju. Jenže u dítěte bych na to musel brát ohled. Nemůžu se dívat na dítě, které porodila nějaká žena, a já bych pak byl jen páté kolo u vozu. Za otce by měl tebe, vznešeného člověka a ten druhý bych byl já. Sluha, kterého díkybohu nenese geny.“
,,Já to chápu,“ kývl Alex. ,,Jen jsem… doufal jsem, že…“
,,Nejde to. Zničilo by to náš vztah. Sotva by někdo mě někdo bral jako jeho druhého otce. Všichni by se dívali jen na to, že je Renaldi. Já bych nebyl nic. Být na stejné úrovni, jak ty, přemýšlel bych o tom, ale prostě to nejde.“
,,Jo, já vím.“
,,Prosím, nezlob se na mě.“
,,Nezlobím,“ řekl Alex, ale moc přesvědčivě to neznělo. ,,Byl to pitomý nápad. Ani nevím, jak jsem na to přišel. Zapomeneme na to, ano?“
,,Jo,“ kývl Sebastian. ,,Navíc, nemyslím si, že by jeden z nás zvládl roli rodiče. Jsme moc mladí. Já osobně se na to necítím.“
,,Máš pravdu,“ souhlasil Alex. ,,Půjdeme spát, ano? Jsem unavený a chci na dnešek zapomenout.“
,,Dobře. Půjdu se umýt a pak za tebou přijdu,“ slíbil Sebastian a vstal. ,,Nechci se už hádat. Nerad ti ubližuju,“ dodal a sklonil se k němu. ,,Miluju tě,“ zašeptal a políbil ho na tvář. Alex se mírně pousmál.
,,Já tebe taky,“ řekl. Sebastian doufal, že mu Alex opravdu odpustil.
Když vyšel z koupelny, Alex už ležel a vypadalo to, že i spí. Chtěl se mu znovu nějak omluvit, ale usoudil, že už se k tomu raději nebude vracet.
Natáhl se vedle Alexe. Ten k němu ale bohužel ležel zády. Sebastian se pořád cítil provinile. Snad to ráno bude lepší.

Sebastian se probudil ráno jako první a k jeho radosti ležel Alex přitulený těsně u něj. Vypadal klidně a vůbec ne jako člověk, který se zlobí.
,,Alexi?“ zašeptal a pohladil ho po vlasech. Alex se mírně zavrtěl a ještě víc se přitiskl k Sebastianovi. ,,Zlatíčko.“
,,Nekaž mi sen,“ zamumlal Alex, aniž by otevřel oči.
,,A co se ti zdá?“
,,Že ti zalepím pusu lepící páskou.“
,,Jasně. Hele, ty můžeš ještě ležet a já ti udělám snídani do postele. Hm?“
,,Že v tom snu začínáš zaujímat příjemnější pozici,“ usmál se Alex. Sebastian vstal a zamířil do kuchyně. Doufal, že v ledničce je toho pořád dost, aby z toho něco sesmolil.
Naštěstí tam toho bylo celkem dost. Tedy na snídani. Na oběd už budou hodně postrádat. Ale mohl by něco objednat a večer by si mohli zajít do restaurace.
,,To bude fajn,“ usmál se pro sebe Sebastian a začal chystat snídani.
Po asi čtvrt hodině nesl do pokoje podnos se vším možným. Alexovi se při pohledu na jídlo rozzářili oči.
,,Vypadá to skvěle,“ řekl a nechal si na klín položit podnos.
,,Snažil jsem se. Dobrou chuť,“ popřál mu a chtěl jít do koupelny.
,,Počkej, ty jíst nebudeš?“
,,Ne, to je jen pro tebe.“
,,Je tady toho dost i pro tři. No tak.“ Sebastian si tedy přisedl vedle Alexe. ,,Moc děkuju,“ řekl Alex a políbil Sebastiana na tvář.
,,Nemáš zač. Včera večer jsem měl pocit, že se na mě pořád-“
,,Zlobím? Sebastiane už jsem řekl, že je to v pořádku. Každý se občas hádá, ne? To posiluje vztah,“ mumlal Alex s plnou pusou.
,,Já měl pocit, že tě ztrácím,“ řekl Sebastian a natáhl se pro toast.
,,Víš, že jsi roztomilý? Když si takhle děláš zbytečný starosti. Já tě miluju a to nezmizí kvůli jedné hádce, ano?“
,,Takže se mnou půjdeš na večeři? Do restaurace.“
,,Hrozně rád. A co chystáš na oběd?“ zajímal se Alex.
,,Říkal jsem si, že něco objednám. Už tu nic nemáme, takže budeme muset jet někdy nakupovat.“
,,Co třeba zítra ráno? Tam kde jsme kupovali postel, je obchodní centrum. Můžeme si tam dát i snídani.“
,,Souhlasím. Hm a je něco, co bys chtěl dneska dělat?“
,,No, bydlíme tu už asi měsíc a ještě jsem pořád neviděl okolí. Můžeme se jít projít. Já vím, že ty to zřejmě moc neděláš, ale chtěl jsem se projít a možná něco nakreslit.“
,,Poblíž je jedno jezero. Můžu objednat nějaká jídla, která se dají jíst u studená. Je léto, můžeme se vykoupat a udělat takový malý piknik.“
,,To by bylo super. V životě jsem na pikniku nebyl a ani nevím, jestli umím plavat.“
,,Budu tam já. A umím první pomoc.“
,,Hlavně dýchání z úst do úst, co?“
,,A to jezero je takové opuštěné. Chodí tam málo lidí. A teď mě napadá, že uprostřed je takový ostrov. Vypůjčíme si loď.“
,,Na to se dá říct jen jedno,“ usmál se Alex. ,,Miluju tě,“ řekl a opatrně objal kolem krku. Pořád měl na klíně podnos s jídlem. Teď tedy jen podnos s nádobím. Jako by nikdy žádná hádka nebyla.