Dej mi šanci - 1. část
"Nechápu, proč zrovna já!“ řekl trochu vyčítavě asi už po sté.
„Sebastiane, jsi jeden z nejlepších a rodina Renaldiů si tě vyžádala,“ řekl postarší muž a asi po tišíváte mu upravil kravatu.
„Fakt? A zmínil ses jim o mých minulých kvalifikacích?“
„Ani jsem nemusel, jsou dobře informování, ale i tak to chtějí evidentně risknou. I když pořád nevím proč.“
„Hele, zas všechno nebyla moje vina. Třeba to princátko.....“
„Kterého jsi zamkl v podkroví?!“
„Chtěl, abych tančil v opičím kostýmě a...“
„A pokud to bude chtít i nynější zaměstnavatel, vyhovíš mu, nemám pravdu?“
Sebastian mlčel.
„Vím, že je nemáš v lásce, ale musíš zapomenout na minulost.“
„Právě za tu minulost je nenávidím. Všichni jsou stejní, pro prachy nechají umírat.“
„Sebastiane slib, že se pokusíš být...... shovívavý vůči příkazům svého pána!“
„Podle papírů to není předpubertální fracek, takže to snad půjde,“ řekl Sebastian a pokusil se uvolnit kravatu „Ale nějak nechápu, proč musím být navlečený v tomhle kvádru?!“
„Etiketa si to vyžaduju a to hlavně u tak významného rod, jako jsou Renaldiové.“
„Vypadám, jak tučňák,“ postěžoval si Sebastian.
„Vypadáš dobře,“ řekl mu vychovatel a podíval se mu do očí „Byl jsi pro mě vždycky jako vlastní a i přes všechno jsem na tebe pyšný.“
„Hlavně žádný slzy, nenastupuju přece poprvý.“
„Tak běž a snaž se.“
„Hlavně ať se snaží ten břídil, kterýmu budu skládat poklony.“
„Sebastiane!“
„Jo, jo už mlčím.“
„Hodně štěstí,“ řekl jeho vychovatel a díval se jak mu z očí mizí někdo, koho měl za vlastního.
„Nemluvte, když nejste tázán. Svého pána budete oslovovat Sire. Nesmíte stát moc blízko, ale ani daleko a.....“
„Bla, bla, bla,“ řekl si pro sebe Sebastian a všechno, co řekl komorník, mu šlo jedním uchem tam a druhým ven.
„Říkal jste něco?“
„Ne nic, to jen větříček,“ řekl Sebastian. Komorník se zamračil
„Dám si na vás pozor,“ řekl.
„Už se třesu,“ řekl potichu.
„Otče, proč on?“
„Alexi, je jeden z nejlepších.“
„I s těmi nehoráznými přestupky.“
„I přesto. A navíc byl jediný volný, tak narychlo.“
„Nedivím se, jeho nediplomatické chování je nepřijatelné.“
„Kdybys toho posledního nevyhodil, tak narychlo.....“
„Odmítl splnit můj rozkaz.“
„Nejspíš mu připadal trochu přehnaný.“
„Jemu možná...“
„A mě taky!“
„Ale...“
„Tomu chudákovi jsi nařídil pětkrát přeskládat prostření na stole, protože ti nevyhovovalo.“
„A?“
„Alexi, tvoje požadavky jsou občas trochu...... netradiční a nervy drásající.“
Alex mlčel, jen se zarytě díval do země.
„No...?“ pobídl ho jeho otec.
Alex protočil oči.
„Slibuju, že svoje požadavky zmírním,“ řekl.
„Fajn, měl by tu být každou chvíli.“
„Tohle jsem myslím slyšet neměl,“ řekl Sebastian. Po vyslechnutí rozhovoru jeho nového pána a jeho otce se mu výrazně zlepšila nálada.
Zaklepal na dveře.
„Dále!“
Sebastian stiskl kliku a jistým krokem vešel do pokoje.
Zřejmě pracovna. Stěny pokryté policemi plné knih, velký pracovní stůl, pár křesel a menší stůl. A samozřejmě i princátko.
Sebastian si stoupl do dostatečné vzdálenosti od stolu, ruce za zády.
„Ty jsi Sebastian, že ano?“ řekl Alexův otec.
„Ano pane,“ řekl slušně Sebastian.
Alex se pro sebe usmál. Ať to byl kdokoliv, začal dobře.
Moc se nesměj, pomyslel si Sebastian.
„Tohle je můj syn Alexandr,“ ukázal na opodál stojícího mladíka.
Byl zhruba ve stejném věku jako Sebastian. Krátké hnědé vlasy, zelené oči, drahé oblečení.
„Těší mě sire,“ řekl Sebastian a lehce se uklonil. Slovo Sir vyslovil s menším odporem a už teď ho nenáviděl.
„Dejme tomu, že mě taky,“ řekl Alex.
„Alexi!“ řekl přísně jeho otec.
Alex se nevinně usmál a znovu se obrátil k Sebastianovi.
„Jsem si jist, že si budeme rozumět,“ řekl Alex.
„Sdílím s vámi stejný názor,“ řekl Sebastian.
Trhni si, řekl si v duchu.
„Nuže, to je vše. Oba, můžete jít,“ řekl Alexův otec a povzbudivě se na svého syna usmál.
Sebastian přešel ke dveřím a otevřel je, počkal až Alex projde, uklonil se Alexovu otci a odešel.
„Hodně štěstí,“ řekl Alexův otec, když za Sebastianem zaklaply dveře.
Sebastian následoval Alexe dlouhými chodbami. Sídlo se mu líbilo, ovšem jeho nejmladší obyvatel už ne.
Alex vešel do svého pokoje.
„Tak hele,“ začal Sebastian. Alexe málem trefil šlak, když slyšel tyle slova mířená na něj.
„Vím, že jsi dostal ultimátum, takže se nesnaž mě zatěžovat rozkazy typu, ustel mi a já se pokusím tě nezabit,“ řekl Sebastian.
„Cože?“
„Seš natvrdlej?“
„Co si to dovoluješ?“
„Tak já to přeložím do tvý řeči. Dej mi pokoj a já dám pokoj tobě,“ řekl „A teď přeju dobrou noc,“ dodala a vyšel z pokoje. A nezapomněl ani na zabouchnutí dveří.
Alex byl otřesen a měl chuť jít za otcem nechat ho vyhodit. Ale ten nezdvořák měl pravdu. Dostal ultimátum, jít teď za otcem by byla chyba.
Bylo deset večer. Venku už byla tma a celý zámek spal. Tedy kromě Sebastiana a....
Alex šel chodbami. Došel k pokoji, který měl obývat Sebastian a bez klepání vešel dovnitř. Sebastian ležel na posteli s ovladačem v ruce. Košili měl napůl rozepnutou a kravata a sako chyběli úplně.
„Přejete si něco,“ řekl Sebastian „Sire,“ dodal výsměšně.
„Ano, přeji,“ řekl Alex a neochotně postoupil do pokoje.
„Chci, abyste mě zítra ráno vzbudil.“
„Fajn, žádný problém,“ řekl Sebastian a oči se neodtrhly od obrazovky „V kolik? Deset? Jedenáct?“
„V pět ráno.“
„Cože?“ vykřikl Sebastiana a málem spadl z postele „V pět, zbláznil jste se?“
„V pět ani o minutu později.“
„V pět já chodím spát.“
„V tom případě si zvykněte,“ řekl Alex, otočil se a zabouchl za sebou dveře.
„V tom případě si zvykněte,“ zopakoval jeho slova Sebastian pisklavým hlasem „Víš co si můžeš,“ zaklel na dveře.
„Nic,“ dodal pro sebe a otočil se na břicho „Zato já můžu jen jít spát, nebo ze mě zítra pan sýr dostane infarkt.“
Slunce ještě nevyšlo a celé panství pokrývala tma. Nebylo vidět na krok, přesto se Sebastian vysoukal z postele a zamířil k Alexovu pokoji.
„Vstávat sire,“ řekla ospale a klepal na dveře „Budíček.“
„Je pět a sedm minut,“ řekl Alex, když otevřel dveře.
„Vidím, že jste plně vzhůru, jdu spát,“ řekl Sebastian a loudavě se otočil.
„Ani náhodu,“ zarazil ho Alex „Oblečte se a radím teple. Ráno venku celkem mrzne,“ dodal Alex a zavřel dveře.
To Sebastiana probudilo. Zamračil se a promnul si oči. Dveře se pootevřely.
„Za deset minut venku,“ dodal Alex a znovu dveře zabouchl.
„Jsem tu pár hodin a už mi leze krkem,“ nadával Sebastian a uvazoval si kravatu „Trhá rekordy!“
„Aristokrat jeden cynickej, rozmazlenej.“
„Namyšlenej, neschopnej,“ pokračoval cestou ven „Stupidní, mentálně disfunkční.“
„Říkal jste něco?“ zaskočil ho jeho pán. Sebastian nasadil neutrální výraz a zavrtěl hlavou. Musel se krotit, aby mu nenakopal.
„Prozradí mi ctěný pán kam jdeme v tuhle nelidskou hodinu, v tak nelidkých klimatických podmínkách a tak nelidskou cestou?“ zeptal se Sebastian. Odpovědi se nedočkal.
„Tak nic,“ dodal pro sebe.
“Příště do životopisu vyhradím místo pro nenávist k ranním procházkám,“ řekl si Sebastian. Už šli něco kolem půl hodiny a to se s ranními mrazíky na Sebastianovi poznamenalo.
„Přidejte tempo,“ ozval se Alex.
„Víš co si můžeš.....?“ zaklel Sebastian, ale větu radši nedořekl. Nechtěl hned tak přijít o práci. Alexův otec se zdál jako milý člověk a když bude mít štěstí tak toho parchanta zkrotí.
„Proč vůbec tohle dělám?“ zeptal se sám sebe Sebastian i přestože odpověď znal. Jeho rodiče umřeli, když mu bylo devět. Otcův známý byl stejně jako Sebastian zaměstnán v jedné anglické rodině a lektorem. Začal Sebastiana vychovávat a Sebastian šel v jeho stopách. Prakticky neměl moc na vybranou. Jeho vychovatel sice vydělával dost, ale ne tolik, aby si Sebastian mohl vyskakovat.
Zezačátku to Sebastiana bavilo, byl jeden z nejlepších. Jenže přišel den, kdy se jeho názor na svět aristokratů z měnil. Myslel jen na to, jak se pomstít. Byl jeden z nejlepších, ale i také nejdrzejších. Kam nastoupil, odtut ho za pár týdnů vyhodili. I když to nebylo nutné. Dřív mu dělalo radost, když mohl sloužit a vidět spokojený výraz pána. Teď se přímo těšil z dělání naschválů.
„Jsme tady,“ probrala ho z zamyšlení dvě dlouho očekávaná slova.
„Heuréka,“ řekl Sebastian a plácl sebou do orosené trávy. Sice studila, ale pocit uvolnění, když přestal konat jakoukoliv činnost převahovala.
„Vzbuďte mě až skončíte,“ řekl.
„Chci, abyste vstal. Na odpočinek budete mít času dost,“ řekl Alex.
„Co zas?“
„Ten stojan!“
Sebastian vstal a začal se potýkat se stojanem. Když chystal stoličku, nervy mu překypovali.
„Přeje si vaše výsost ještě něco?“ řekl Sebastian.
„Ne.“
Alex se postavil stojan a z složky vyndal papír a položil na stojan.
„Obraz? Tohle všechno jenom kvůli kusu papíru s motýlkem,“ řekl Sebastian.
„Vaše argument ty si nechte pro sebe,“ řekl Alex a sedl si.
„Proč sedí? Vždyť sedí a nic nedělá,“ řekl si Sebastian.
„Jen pro vaši informaci, čekám,“ řekl Alex, aniž by se k němu otočil.
„Na co? Až naprší a uschne?“
„Ne že bych vám musel zdělovat,“ řekl Alex „Čekám na východ slunce.“
„Na-východ-slunce? Taková pitomost.“
„To si odpusťte.“
Sebastian radši mlčel než řekne něco, co ho bude stát místo. Lehl si a zavřel oči.
Uplynulo pár minut. Pár tichých minut. Což bylo vzhledem k nenávistnému stavu těch dvou zázrak.
„Sebastiane, čaj,“ ozval se Alex. Sebastian otevřel oči, ale nevstal.
„Čaj? Tady? To mám vykřesat oheň a jít nasbírat bylinky?“
„Ta termoska,“ napověděl mu Alex.
„Aha, termoska,“ řekl Sebastian „Je hned vedle vás. Poslužte si,“ dodal a zavřel oči.
„Okamžitě vstaňte.....“
„Nebo co? Nedostanu výplatu?“
„Budu si stěžovat u otce,“ zvýšil Alex hlas a vstal. Stál sotva půl metru od Sebastiana. Ten se zatím ani nehnul.
„Do toho,“ řekl Sebastian a otočil se k němu zády. Alex ho obešel.
„Buď to uděláte nebo budete potrestán,“ zakřičel.
To Sebastianovi stačilo. Vstal a než se stačil Alex vzpamatovat byl přitlačen k stromu. Sebastian ho držel pod krkem a s ne zrovna přátelským výrazem se mu díval do očí.
„Jestli si chcete jít stěžovat, klidně. Mě osobně je to jedno. Takový spratek jako vy beztak neumí nic jiného. Mě nahradí někdo jiný a já budu mít klid. Takže si to vaše vyhrožování strčte někam,“ řval na Alexe. Ten měl v očích vyděšený výraz. Teď mu byla jeho pozice na prt. Stačil jediný pohyb a Sebastian to mohl skončit.
Nikdo z nich nic neříkal. Sebastian se jen nenávistně díval do Alexových vyděšených očích. Mě radost, že má Alex strach. Těšilo ho to. Ale pak z něj najednou všechno spadlo a on Alexe pustil. Odvrátil pohled a zamířil do lesa.
„Radím vám, vrátit se v pořádku. Co uděláte pak, je na vás a mě je to jedno,“ řekl téměř neslyšně „Jsou lidé, které bude můj odchod mrzet víc než mě,“ dodal a zmizel. Alex se neodvažoval ani pohnout a jen se díval na stín Sebastianovy mizící postavy. Nechápal proč ho tak najednou pustil, ale upřímně byl rád.
Trochu roztřesený si sbalil věc a pomalu se vydal domů. Celá ta scéna mu nešla z hlavy.
Doma se zavřel v pokoji. Stejně jako Sebastian. Oba se cítili pod psa a ni jeden z nich neměl na nic náladu. Oba leželi na posteli a dívali se do stropu. To co se stalo v lese jim nedalo spát. Sebastianovi bylo jasné, že ho klidně můžou vyhodit. Ale nelitoval toho. Teda aspoň si to myslel. Neovládl se, ale nechápal, proč ho pustil. Možná ten jeho vyděšený pohled. Někde už ho viděl. Celé to mu bylo povědomé.
Takhle uplynul celý den. Ani jeden nevyšel z pokoje.
Alexův otec byl pryč, takže si nemusel dělat starost z synovi nepřítomnosti a celé služebnictvo mělo aspoň klid.
Bylo pozdě večer, když se Alexovi dveře konečně otevřely. Jeho tiché kroky se nesli celým sídlem.
Před dveřmi se váhavě zastavil. Nakonec zaklepal a vešel.
Sebastian zrovna stál u židle na které byla položená cestovní taška.
„Balíte si?“ řekl trochu nejistě Alex.
Sebastian se na něj nepodíval.
„Předpokládám, že mi zakrátko bude oznámen vyhazov, tak chci být připraven“ řekl.
„Otec tu není,“ řekl Alex „A já.... jsem neměl v plánu mu navrhnout vaši výpověď.“
To Sebastiana překvapilo. Položil košili zpátky do šuplíku a podíval se na Alexe.
„Přišel jsem se omluvit! Využil jsem svého postavení a pokoušel vás. Nebylo správné, že jsem na vás křičel. Ať jste v jakémkoliv postavení, jste člověk a zasloužíte si správné zacházení.“
Sebastian myslel, že snad špatně slyší, nebo je Alex pod vlivem drogy.
Sebastian došel až k Alexovi a položil mu ruku na čelo.
„Nemáte horečku?“ řekl Sebastian. Alex se usmál a zavrtěl hlavou.
„Tohle bych od nikoho vašeho postavení nečekal,“ dodal.
„Abyste chápal, nejsem zase tak hrozny jak si myslíte. Upřímně jsem byl, že otec najal někoho....no v mém věku, ale i přesto jsem se zachoval špatně a moje omluva je na místě.“
V Sebastianovi se pohnulo svědomí.
„Já bych se měl taky omluvit. Neuposlechl jsem a neovládl se. To co jsem udělal je neomluvitelné.“
„Doufám, že jsem vám nic neudělal,“ dodal a lehce se dotkl obtisku jeho ruky na Alexově krku.
„To zmizí. Nic to není,“ řekl a zavrtěl hlavou, aby sklepal to mravenčení, co jím projelo.
„Doufám, že budete souhlasit, když řeknu-už žádné naschvály. Budu krotit svoje požadavky,“ řekl Alex a podal mu ruku. Sebastian ji přijal.
„Budu se ovládat. Neměl bych vás házet všechny do jednoho pytle.“
„Taky doufám, že zůstanete. Nebo si budu muset sbalit já a otec mě požene pod most.“
„Nemám na vybranou,“ řekl Sebastian a začal si vybalovat. Alex se začal cítit jako páté
kolo u vozu, ale hned tak odejít nechtěl.
„Když tuhle práci nemáte tak rád, proč ji děláte?“
„Ne, že bych ji nenáviděl. Já nenávidím ty pro které pracuju, ale dělám to pro otce. Toho nevlastního.“
„Proč nenávidíte lidi z vyšších vrstev. Ne každý je tak hrozný.“
„Pro to, co udělil mým rodičům. Fakt, že existují i ti dobří, mě nezajímal.“
„Doufám, že se aspoň trochu změnilo?“ Sebastian zvedl hlavu od skříně.
„Změnilo. Vy byste nezaprodal vlastní rodinu, takže si moje služby zasloužíte.“
„To jsem rád,“ řekl a zamířil ke dveřím.
„Tak dobrou noc. Zítra ráno půjdu sám, vy se vyspěte.“
„Děkuju,“ stihl říct Sebastian než se dveře zavřely.
Komentáře
Přehled komentářů
začíná to vypadat zajímavě.....honem na dalsi dilek.....nechces se zpřátelit? emauinka.blog.cz (neboj nepisu porad takove.....)
jeeeee
(EMauinka, 24. 7. 2009 10:14)