Dej mi šanci - 2. část
Bylo přesně pět, když Sebastian, už oblečený, klepal na dveře Alexovi komnaty. Bylo jasné, že jeho pán není plně probuzen a bušit na dveře se mu nechtělo.
Stiskl kliku a pootevřel dveře.
„Sire, je čas vstávat,“ řekl. Normálně by nejspíš ztratil nervy, ale po včerejšku s ním měl pochopení. Omluva od nadřízeného. To mu dlouho nepůjde z hlavy. A právě proto se bude držet na uzdě.
„Vstávejte,“ řekl o něco hlasitěji a udělal krok do pokoje. Nic.
„Hybaj postele,“ řekl nahlas a došel až k jeho posteli.
„Sire?“
Konečně se Alex pohnul. Zavrtěl se a otočil čelem k němu. Pootevřené oči se dívali přímo na něj. Chvíli jim trvalo než se plně otevřeli a nechápajícně se na Sebastiana podívali.
„Omlouvám se, ale přes dveře vás nebylo možné vzbudit!“ řekl Sebastian a o krok ucouvl.
„Není divu. Spal jsem ani ne hodinu,“ řekl už plně probuzený Alex.
„Počkám na vás venku,“ řekl Sebastian a vyklouzl z pokoje. Rychlým krokem prošel chodbami přímo ven. Čerstvý ranní vzduch mu udělal dobře. Červený obličej dostával normální barvu.
„Ten jeho pokoj je snad vytápěnej kotlem,“ řekl a posadil se na lavičku. Oči se mu zavírali, když uslyšel kroky. Vstal a se sklopeným pohledem čekal.
Takhle to bylo každé ráno. Sebastian bez námitek doprovázela Alexe až nahoru na kopec. Takhle to šlo týden, dva. Alexův otec se nepřestal divit, že spolu ti dva takhle vycházejí. Ani jedna stížnost.
„Dneska tuhle cestu podstupujete naposledy,“ řekl Alex.
„Naposledy?“ řekl Sebastian a nakoukl Alexovi přes rameno. Za celé ty týdny se na obraz ani jednou nepodíval.
„Je hotový,“ řekl Sebastian.
„Téměř ano.“
„Máte talent.“
„Děkuji.“
Obraz byl opravdu nádherný. Jako opravdový. Z plátna vyzařovalo teplo jako z opravdového slunce.
„Jen pár minut a bude hotový.“
„Fajn, řekněte až budete chtít odejít,“ řekl Sebastian a lehl si pod strom. Chladná rána se postupně měnila na teplá a stín stromu poskytoval aspoň trochu chladu.
Ranní paprsky příjemně hřály až nakonec Sebastiana uspaly. Poslední dobou toho moc nenaspal, ale nestěžoval si. Vstával brzy a i když se snažil jít spát v rozumnou hodinu, usínal dost pozdě. Zvyk je zvyk.
Alex už byl dávno hotova a seděl čelem k spícímu Sebastianovi. Nechtěl ho budit, ať už z soucitu nebo strachu.
„Koneckonců nikam nespěchám,“ řekl si. Na klíně mu ležel dokončený obraz. Alex ho položil na trávu, aby doschnul. Začal si kreslit na bílou čtvrtku, aby zahnal nudu. Když se podíval pořádně poznal, že kreslí člověka a to rovnou Sebastiana. Bez váhání pokračoval.
Teprve teď si ho poprvé prohlédl. Krátké černé vlasy, stejně vysoký jako Alex. Na sobě předepsaný oblek s tím rozdílem, že sako leželo před ním, kravat byla uvolněná a první tři knoflíčky bílé košile byly rozepnuté.
Byl tak zabraný do práce, že si nevšiml, když se Sebastian vzbudil. Po trávě nebylo skoro slyšet, když došel za ně něj.
„Celkem mi to tam sluší,“ řekl. Chudák Alex málem dostal infarkt.
„Dostanu podíl z prodeje?“ zeptal se nevinně.
„P-p-promiňte, nechtěl jsem vás budit a......“ koktal.
„Klid, nehodlám vás přece žalovat. Kreslete si, co chcete,“ řekl Sebastian a začal balit věci.
Alex zaklapl desky a zvedl se.
Sebastian zvedl z země hotový obraz a zadíval se na něj.
„Povedl se vám,“ řekl a podal ho Alexovi.
„Děkuji.“
„Jak dlouho kreslíte?“
„Do té doby, co pro mě tužka byla víc než oběť mích zubů.“
„Vystavujete svoje obrazy někde, nebo je schováváte v skříni mezi pavouky?“
„Vedle kaple je menší místnost, obrazy jsou tam uskladněny. Všechny!“
„Takže i sluníčka a domečky z mládí?“
„I ty.“
„Když dovolíte, rád bych se na ně někdy podíval!“
„Kdykoliv budete chtít. Jenom je tam trochu nepořádek. Kolikrát jsem si říkal, že to tam vylepším, ale času je málo.“
Už byly v polovině cesty, když si Sebastian na něco vzpomněl.
„Málem jsem zapomněl. Váš otec vás chce vidět.“
„Mě?“ podivil se Alex.
„Ano, chce s vámi mluvit.“
„Je to kvůli tomu, co se stalo před dvěma týdny?“ zeptal se Sebastian po chvíli.
„Přísahám, že jsem to nikomu neřekl, jak jsem slíbil.“
„Když byste chtěl, jako záminka pro vyhazov by to stačilo.“
„Ale já nechci,“ řekl pevně Alex „Ať chce otec cokoliv je to buď kvůli mně a mým přehnaným požadavkům nebo blížícím se volbám.“
„Za prvé, vaše požadavky jsou naprosto oprávněné a oproti ostatním zážitkům se tady cítím jako bych nic nedělal. A za druhé, jaké volby?“
„Otec kandiduje do senátu, stejně jako před dvěma lety. Volby začnou sice až počátkem nového roku, ale otec je vážený člověk a hlavním kandidátem, takže se musí zvýšit ochranka jak u něj tak u mě.“
„Ještě jsem tu žádného svalovce neviděl.“
„Normálně je nepotřebujeme, nemáme žádné úhlavní nepřátelé, kromě jedné rodiny, jejichž otec také kandiduje.“
„Aha, konkurence.“
„Nechce riskovat, že prohraje a tak se snaží nás rozdrtit, jako minule a předminule.“
„Není to proti pravidlům?“
„Pro ně pravidla neexistují.“
„To je to, co nenávidím. Pro slávu a peníze by i zabíjeli,“ řekl naštvaně Sebastian.
„Můžu vás ujistit, že mi nic takového nepodporujeme. Pro rodinu Renaldiů je důležitější čest, poctivost a rodina, než sláva a peníze. “
„Všiml jsem si.“
Došli k sídlu. Prošli chodbami až k pracovně pana Renaldia.
„Pokud bude váš otec chtít slyšet váš názor na mě, máte plné právo mu vše říct,“ řekl Sebastian.
„Už jsem řekl, že nechci. A pokud bude chtít otec něco slyšet, uslyší jen chválu. Jsem s vámi spokojen.“
„To slyším poprvé a vážím si toho.“
„Můžete jít, nemusíte tu čekat,“ řekl Alex a vstoupil do pracovny.“ Sebastian se pro sebe usmál. Někdo z vyšších vrstev ho chválí, rozumí si s ním. Nebýt ten rozdíl v hodnosti, člověk by řekl, že jsou kamarádi.
„Chtěl si se mnou mluvit?“ řekl Alex.
„Ano, posaď se.“ Alex se posadil do křesla naproti stolu.
„Chci slyšet tvůj názor na Sebastiana,“ řekl.
„Jsem plně spokojen,“ řekl „Proč? Nechceš ho doufám nahradit?“
„Měl jsem někoho v záloze, kdyby.....“
„To nesmíš, Sebastian si vede dobře. Nikdo by ho nenahradil.“
„Uklidni se. Chtěl jsem říct, že mám někoho v záloze, kdyby byly potíže, ale vidím, že vy dva spolu vycházíte. Neslyšel jsem jedinou stížnost a když vás dva vidím, jako bych viděl bratry.“
„Dá se s ním vést rozumná řeč vůbec nechápu předešlé potíže!“
„Když tak poslouchám, tak je taky nechápu. Nicméně se bát nemusíš, pokud bude Sebastian chtít může zůstat klidně do smrti,“ řekl s úsměvem Alexův otec.
„Výborně, pokud je to vše.....“
„Vyřiď mu, že jsem s ním spokojen,“ řekl „A s tebou taky. Můžeš jít.“ Alex vstal a vyšel z pracovny, zamířil si to rovnou do Sebastianova pokoje. Srdce mu skákalo radostí, ani nevěděl proč. Byla pravda, že si Sebastiana oblíbil. Vztah sluhy a pána byl překročen. Alex nemusel vůbec nic říkal a Sebastian to udělal. Rozkazy nebylo potřeba.
Zaklepal na dveře a vešel.
„Buď máte dobrou zprávu a nemůžete se dočkat až mi ji sdělíte, nebo špatnou a chcete to mít za sebou,“ řekl Sebastian.
„To první,“ řekl Alex.
„Dostanu padáka?“
„Nic takového, ale jestli chcete držet vás tu nemůžeme,“ řekl Alex s obavami.
„Ne, jsem tu spokojen,“ řekl Sebastian bez rozmýšlení.“
„To jsem rád, otec je s vámi spokojen a já taky.“
„Nápodobně.“
„Můžu se na něco zeptat?“
„Vaše předešlá místo, co se stalo, že to nevyšlo?“
„Chcete to opravdu vědět?“
„Zajímá mě to.“
„Minulý pán, byl sedmiletý fagan, s prominutím, chtěl, abych si oblíkl opíší kostým a tančil tango.“
Alex se zasmál.
„Jo vtipné. Takže jsem ho zamkl v podkroví.“
Alexův smích se prohloubil.
„Musím říct, že máte představivost,“ řekl „Nemusíte se bát, já nic takového chtít nebudu.“
„To jsem rád, vás bych do podkroví cpal nerad.“
„Upřímně se vám nedivím, taky bych ztratil nervy.“
Chvíli bylo ticho.
„Podle pravidel,“ začal Sebastian „Má nadřízený právo svému podřízenému tykat. Dokonce je to tak nějak povinné.“
„Nebyl jsem si jistý, jestli vám to nebude vadit.“
„Upřímně mi vadí, když mi někdo vyká. Cítím se jako....no...“
„Jeden z nás?!“ doplnil ho Alex.
„Jo, připadá mi to takové...... neosobní. Chci říct, když tu mám zůstat pokud možno co nejdéle, rád bych kdybyste z vy udělal ty.“
„Rád.“
„Moc mě těší, že si rozumíme,“ dodal Alex.
„To mě taky!“
„Abych nezapomněl, nikdo tě určitě neinformoval o dovolené?!“
„Ne, tenhle typ váš senilní komorník vynechal.“
„No jo, taky ho nemám moc v lásce.“
„Vida, jak se shodnem.“
„Nicméně, blíží se léto a ty máš právo na týden dovolené.“
„Super, smím mít otázku, kde vy budete trávit léto?“
„Otec bude pryč, ostatní si odjedou kam chcou a já bych měl je do letního sídla, ale zůstanu tady. Až budeš mít vybrané místo dovolené, řekni!“
„Fajn, už mám.“
„Tak rychle?!“
„Zůstanu tady!“
„Tady? Jako tady, tady?“
„Ano, tady, jako tady,“ řekl Sebastian s úsměvem.
„Ale.....
„Jestli vám budu překážet, můžu jít na půdu.“
„Ne, ne ne. Vadit mi tu nebudeš, ale myslel jsem, že si budete chtít odpočinout.“
„Není od čeho a navíc volna jsem nikdy neměl rád, hlavně když je musím trávit sám, takže zůstanu tady,“ řekl „S vámi,“ dodal.
„Já.... budu jen rád.“
„Když by vám moje přítomnost vadila, mám sebou stan a noci jsou za léta teplé.“
„Stan? Proč stan?“
„Kdybych musel toto sídlo narychlo opustit,“ řekl s úsměvem „Což nejspíš nebude nutné.“
„Řeknu to parovinu, ano?!“ řekl Alex.
„Řekl jsem něco špatně?“
„Ne, jenom. Nechci abys odešel a budu se snažit, aby se tak nestalo.“
„Já přece taky nechci vzít roha, líbí se mi tu.“
„To jsem rád.“
„Když vám to nebude vadit, chtěl bych se prospat. Když budete něco potřebovat stačí říct.“
„Dobře,“ řekl Alex a zamířil ke dveřím. I on sám byl unavený a zamířil rovnou do pokoje. Cestou přemýšlel a srovnával si situaci na začátku a teď. Sebastian se změnil, nebo spíš se ukázala jeho pravá stránka. Nikdo by ho nenahradil a Alex nehodlal dopustit, aby odešel. A byl jen rád, že chce dovolenou strávit tady, s ním.