Dej mi šanci - 4. část
Když ráno svítalo, sluneční paprsky ozařovaly sníh, který se třpytil jako posetý drahokamy.
Paprsky pronikly každým koutem sídla. I do malé místnosti vedle kaple.
Sebastian seděl opřený o zeď. Před ním seděl v jeho objetí Alex. Oba spali. Pod dlouhé době oba spali klidně.
Jako první se probudil Sebastian. V náručí mu klidně spal Alex. Doufal, že odteď takhle bud spát pořád.
„Měl bys vstát, nebo po tobě vyhlásí celostátní pátrání,“ řekl Sebastian a doufal, že to nedopadne jako naposledy, když se ho pokoušel vzbudit.
„Ještě pět minut,“ ozvalo se „Po dlouhé době jsem se zase dobře vyspal.“
„Podlahu místo postele?“
„Ty a nikdo jiný.“
„Nesnaž se mě obměkčit, jednou musíme vstát.“
„Jednou možná, ale ne teď. Co takhle zítra, nebo až na nový rok.“
„Nebo příští století.“
„Souhlasím.“
„Určitě se po tobě shání a po mě taky.“
„Tak ať se shání. Otec tu není, takže tu poroučím já.“
„Chceš abych dostal padáka?“
„Dobře, vyhrál jsi.“
Sebastian se usmál. Alex pomalu vstal.
„Až to budeš nejmíň čekat nechám tě taky vzbudit v....“ řekl a podíval se na hodinky.
„Dvanáct? Sakra.“
„Sakra? To se pro šlechtice nehodí,“ řekl Sebastian.
„V jedenáct jsem měl být u otce.“
„Říkal jsem ti to,“ řekl Sebastian a pobaveně se usmál.
„Dvanáct. V životě jsem nespal do dvanácti. Otec mě zabije,“ řekl Alex „A když ne to, tak mě pošle na Sibiř, počítat vločky sněhu.“
„Jdeš jen trochu pozdě.“
„Trochu. Minuta by byla trochu, ale hodina.“
„Když si tak vzpomenu. Těch sedm minut mého pozdního příchodu, tě taky nepotěšilo. Asi to máte v rodině.“
„Moc vtipné, až si budu balit, šoupnou tě zpátky k pětiletý dětem.“
„Ještě je tu možnost uklizeče.“
„Můžeš mi zamávat z okna,“ řekl Alex a vyšel ven. Sebastian se nemohl přestat usmívat.
Vstal a zamířil do pracovny Alexova otce.
„Jdeš pozdě. O hodinu. To ti není podobné,“ řekl Alexův otec.
„Já.... promiň,“ řekl Alex. Nikdy nelhal, ale říct pravdu nemohl. Začal se v duchu modlit ke všem svatým. Z tohohle mu pomůže jedině zázrak.
Někdo zaklepal.
„Ano?“ řekl Alexův otec. Dveře se otevřely a dovnitř vešel Sebastian.
„Omlouvám se, že ruším,“ řekl. Když Alex uslyšel jeho hlas, překvapeně se otočil.
„Co potřebuješ?“
„Jde o vašeho syna. To já jsem ho zdržel. Je to moje vinna,“ řekl a snažil se nevybuchnout v smích.
„Je to od tebe šlechetné, ale.....“
„Já jsem ho zdržel, jinak by váš syn přišel, jako vždy v čas.“
„Když to říkáš. Dobře můžeš jít.“
Sebastian se otočil a zamířil ke dveřím. Když míjel Alexe, mrkl na něj a usmál se. Vyšel ven, zavřel za sebou dveře a opřel se o stěnu.
„Tohle se jen tak nevidí. Většina by byla na mé straně a ještě by něco přidali a on přišel až sem a omluvil se za tebe!“
Alex pokrčil rameny, ale v duchu jásal.
„No, teď zpátky k tomu, proč jsem tě chtěl vidět,“ začal „Po zítří přijdou na večeři manželé Mallardovi.“
„Prosím řekni, že svého syna nechají v půli cesty.“
„Alexi!“
„Musím být u toho?“
„Ano musíš, je to rodinná večeře a ty jsi můj syn.“
„Dobře, nějak to překousnu.“
„Můžeš jít.“
Alex vyšel z pracovny s ne zrovna dobrou náladou.
„Kdo jsou Mallardovi?“ řekl Sebastian. Alex se otočil.
„Konkurenční rodina.“
„Ta která se vás snaží odprásknout? A vy ji ještě zvete na večeři?“
„Já s tím nesouhlasil.“
„To vidím. A co ten jejich syn?“
„Přirovnal bych ho jednomu jezdci Apokalypsy.“
„Aha, takže taky žádný neviňátku. Hádám, že ve volbách taky značně pomáhá drtit konkurenci?!“
„On to přímo vede. A mě nenávidí, jako já jeho.“
„Znáte se dlouho?“
„Hodně dlouho. Už od mala.“
Zatím došli do Alexova pokoje. Alex s posadil na kraj postele a Sebastian na židli.
„A přitom takový nepřátelé?!“
„Je to parchant.“
„S parchantama já to umím,“ řekl Sebastian a přesedl si vedle Alexe „Budu tam já, takže to proběhne v klidu.“
„Pokud tam budeš ty, tak by ho to mohlo svrhnout z výšin.“
„Mám ho taky přimáčknout k stromu?“
„Stačí, když ho ke mně nenecháš přiblížit na dvacet metrů.“
„Budu nepropustná bariéra.“
„Mám z toho obavy, vždycky to skončilo fiaskem,“ řekl po chvíli Alex.
„Asi jen tak něco tě neuklidní?!“
„Budu klidný, až budou opouštět náš dům.“
„Stačí když si s nimi posedíš u večeře a tam ti nikdo sekat hlavu nemůžeš.“
„A pak?“
„Pak, ať se hneš kamkoliv, tam se hnu já. Otec po tobě chtěl jenom večeři, pak se klidně můžeš odebrat jinam.“
„To je pravda..... hele jak ty to víš. Odkdy posloucháš za dveřmi?“
„Hned od prvního dne.“
„Takže tak ses dozvěděl to ultimátum?!“
„Jo.“
„Neměl z tebe být spíš špion.“
„Jaký je rozdíl mezi špionem a tím, co dělám teď?“ řekl „Vidíš to není špatný nápad.“
Alexovi zmizel úsměv ze rtů.
„Dělám si srandu,“ řekl Sebastian, když viděl jeho výraz „Mě nesmíš brát vážně. Hrozně rád lidi provokuju.“
„Abys toho jednou nelitoval.“
„Ještě jsem v životě ničeho nelitoval.“
„To jednou přijde.“
Sebastian chtěl změnit téma hovoru.
„Chceš jít pracovat na tom stropu? Nebo budeš dospávat hodiny?“
„Už jsi tam nechal přidělat výtah?“
„Já ti nestačím?“
„Myslím, že to odložíme,“ řekl po chvíli se svěšenou hlavou.
„Pořád ti leží v hlavě ta večeře!“ řekl a položil mu ruku kolem ramen „Budu tam přece taky. Nějakej aristokratickém fracek mi může vlízt na záda.“
„Nemyslel sis tohle i o mě?“ řekl Alex a s úsměvem zvedl hlavu.
„Radši nechtěj vědět, co všechno,“ řekl Sebastian „Ale to byl jen.... přechodný názor.“
„Myslím, že si přece jen půjdu lehnout,“ řekl Alex.
„Budu pracovat ve výšinách, když budeš něco potřebovat,“ řekl Sebastian a zamířil ke dveřím „Sladké sny,“ dodal a zavřel za sebou dveře.
O dva dny později byly oba v místnosti vedle kaple. Sebastian pracoval na stropu a Alex v bezpečí země na rodokmenu.
„Furt maluješ,“ ozvalo se od dveří. Alex ten hlas poznal okamžitě, štětec mu málem vypadl z ruky.
„Co tu děláš?“ řekl a snažil se zachovat klid.
„Jsem přece pozván na večeři a tak jsem řekl, že pozdravím kamaráda.“
„Nejsme žádní kamarádi a tady nemáš, co dělat.“
Sebastian všechno slyšel, ale nechtěl zatím zasahovat. Nechával si moment překvapení pro sebe.
„Alexi, být tebou nebyl bych tak nepříjemný.“
„Zmizni Eriku.“
„Ani náhodou. Nebo by se ti mohlo něco zlýho stát.“
Sebastian měl sto chutí sejít dolů a nakopat mu. Místo toho pomalu slezl dolů.
„Nazdar, nějakej problém,“ řekl Sebastian.
Erik se překvapeně otočil a Alex si oddechl.
„Ty seš?“
„Sebastian.“
„Aha, další panáček, co slouží tady Alexovi. Jak dlouho jsi tu? Týden? Hádám, že do dalšího týdne zdrhneš.“
„Jsem tu skoro rok. Přesněji devět měsíců a hodlám tu zůstat ještě déle. A s tím panáčkem bych si moc nevyskakoval.“
V Erikově tváři bylo vidět překvapení.
„Věř mi, že to za chvíli s Alexem dojdou nervy.“
„Aby mi nedošly nervy s tebou,“ řekl Sebastian. Erikovi došla řeč, otočil se a bez slova odešel.
Alex si s úlevou sedl na lavičku.
„Co ti udělal?“ zeptal se Sebastian. Alex zvedl nechápavě hlavu.
„Chci vědět, jestli ti někdy ublížil?“
Alex sklopil oči. Sotva znatelně kývl.
Vyhrnul si rukáv. Od loktu dolů, asi pět centimetrů se táhla bílá jizva. Dřív si jí Sebastian nevšiml, teď tam přímo zářila.
„Propadl jsem oknem. Díkybohu to odnesla jen ruka.“
„Propadl? Já bych řekl, že ti k tomu někdo pomohl,“ řekl rozzlobeně Sebastian.
„Nikdo mi to tenkrát nevěřil.“
„Bylo toho víc, co?“
„Když jsem odjel na internát byl pokoj, ale období voleb je vždycky jako pole min.“
„Přiblíží se k tobě na krok a bude to jeho poslední krok,“ řekl Sebastian a sedl si vedle Alexe.
„A kdo ochrání tebe?“
„Moje ruce,“ řekl Sebastian „Na tý večeři bude i tvůj otec a jeho rodiče. Těch se zbavit může, ale mě těžko.“
Alex si opřel hlavu o jeho rameno.
Večeře proběhla bez problémů. Erik se choval jako neviňátko. Byl zdvořilí, ale Sebastian v něm viděl hrozbu. Stál kousek od Alexe s dobrým výhledem na toho parchanta.
„Možná by si mohlo dát vaše služebnictvo pauzu,“ navrhla Erikova matka.
„Ano, náš rozhovor není určen jejich uším,“ přidal se Erikův otec.
V Alexovi začali narůstat obavy.
Alexův otec pokynul všem, aby odešli.
„Ty taky Sebastiane,“ dodal. Sebastian nechtěl, ale musel. Naposledy se podíval na Alexe a zamířil do pokoje.
Nelíbilo se mu to, ale neměl na vybranou.
Vešel do pokoje a už na prahu se zastavil. V pokoji nebyl sám.
„Co ty tu chceš a kdo vůbec jsi,“ vyjel na ni.
„To je vedlejší,“ řekla, prošla kolem něj a zavřela dveře. Vzala ho za ruku a dovedla doprostřed pokoje.
„Myslím, že jsi těmi dveřmi spíš měla projít.“
„Ale no tak...“ řekla a jeho ruku nepustila.
„Jsi tu s tím parchantem?“
„Ale, ale. Kde se v tobě berou ty slova?!“
„Tak jo, nebo ne?“
„To je teď jedno,“ řekla a přitáhla ho k sobě.
„O co ti jde?“
„Jen se chci pobavit, jsi sám.“
„Proč si to myslíš?“
„Dost řečí,“ řekl a přitiskla se k němu.
Alex šel rychlým krokem k Sebastianovu pokoji. Alex se vymluvil na nevolnost. Tušil, že Erik ho nenechá dlouho o samotě a tak zamířil rovnou k Sebastianovi.
Už z dálky slyšel něčí hlas.
Sebastian a ještě někdo. Nějaká žena?
Před dveřmi se zastavil.
„Dost řečí,“ slyšel. Otevřel dveře a šokem strnul ve dveřích.
Sebastiana objímala nějaká žena a líbala ho.
Oba si všimli Alexe. Sebastian ji od sebe odstrčil a snažil se něco z Alexových očí vyčíst.
„Promiňte, že jsem vás vyrušil,“ řekl a otočil se. Sebastian vyběhl za ním.
„Alex, počkej,“ křičel. Alex se neotočil a zmizel ve svém pokoji. Sebastian chtěl vejít dovnitř, ale Alex zamknul.
„Alexi, prosím, otevři,“ řekl.
„Špatně jsi..... to..... pochopil,“ řekl a hlas se mu postupně ztrácel. I přes dveře slyšel vzlyky. Sklopil hlavu a zamířil zpátky do pokoje.
Tentokrát byl prázdný.
Sebastianovi bylo mizerně. Bylo mu jasné, že v tom má prsty ten parchant Erik.... a on naletěl.
Do teď si myslel, že jen lidé z vyšších vrstev dokážou ubližovat.
Tentokrát ublížil on.
Bylo něco kolem půlnoci, když šel Sebastian chodbou do Alexova pokoje. Chtěl si s ním promluvit.
Před dveřmi se zastavil. Teď pochyboval, jestli sem měl vůbec chodit. Zaklepal na dveře a položil ruku na kliku. Chtěl, aby mu Alex otevřel sám. Nechtěl tam jen tak vtrhnout.
„Alexi,“ řekl. Nikdo neopověděl, ale Sebastian věděl, že je Alex uvnitř.
„Prosím, chci s tebou mluvit.“
Bylo mu jasné, že pozvání se nedočká, a tak zkusil kliku. Zamčeno.
Sebastian se opřel zády o dveře a svezl se na zem.
„Udělal jsem chybu, vím to. Je mi to líto. Prosím otevři!“
Na druhé straně seděl Alex na zemi, zády opřený o dveře, se sklopenou hlavou, jako Sebastian.
Bůhví, jak dlouho tam takhle seděli.
Hodiny odbíjeli půlnoc, když se Sebastian zvedl. Naposledy se podíval na zamčené dveře.
„Řekl jsem, že tu pro tebe budu vždycky a neopustím tě. Na tom se nic nezměnilo,“ řekl a zamířil do pokoje.
Alex to všechno slyšel. Chtěl mu otevřít, ale v hlavě se mu pokaždé objevil obraz Sebastiana s ní a žaludek se mu stáhl vztek smíšeným s bolestí.