Dej mi šanci - 5. část
Další den ani jeden nevylezl z pokoje.
Alexův otec byl zase pryč. Ostatní měli volno. Alex a Sebastian byly jediné v celém sídle. A ani jeden z nich neměl náladu na jakoukoliv oslavu.
Par vteřin po půlnoci, Nový rok začal a oblohu osvětlovaly ohňostroje.
Alex a Sebastian ho pozorovali z okna. Myšlenky každého z nich bloudili k tomu druhému.
Sebastian už se několikrát pokoušel z Alexem promluvit, ale bez úspěchu. A o to víc se cítil hrozně.
„Chtěl jste se mnou mluvit?“ řekl Sebastian. Alexův otec si ho k sobě nechal zavolat, hned jak se na Nový rok vrátil.
„Ano chtěl. Novým rokem začíná i kampaň na volby.“
„Slyšel jsem.“
„Alex už ti o tom jistě pověděl.“
„Ano.“ Když se mnou ještě mluvil!
„Podle papírů na to kvalifikaci máš, takže bych chtěl abys dělal Alexovi ochranku. Navíc si s Alexem rozumíš.“ Bejvávalo, řekl Sebastian v duchu.
„Dobře, jenom... váš syn.... o tom ví?“
„Ano, nic nenamítal.“
Sebastiana to překvapilo a někde vevnitř v něm vzplál plamínek naděje.
„Za Alexovým pokojem je další pokoj. Tam se přestěhuješ. Jediné dveře odtam vedou rovnou do Alexova pokoje, ale to doufám není problém?!“
Sebastian zavrtěl hlavou, i přesto že to byl velkej problém.
On Alexovi ublížil a teď ho za to nenávidí. A teď má bydlet kousek od něj. Dělit je budou jedny dveře j společné zdi!
„Můžeš jít.“
Sebastian zamířil k Alexovi do pokoje. Teď mohl, měl proto záminku.
Dveře byly pootevřené a tak Sebastian bez váhání vešel.
Alex stál uprostřed pokoje. Oba se na sebe dívaly aniž by řekli sotva slovo. Alex sklopil hlavu a zamířil ke dveřím. Sebastian ho chytil za rukáv a zadržel ho.
„Když jsem řekl, že proti tomu nic nemám, neznamená to, že souhlasím,“ řekl Alex. Sebastiana ty slova zasáhla a s svěšenou hlavou Alexe pustil. Alex odešel.
Uběhl týden. Sebastian vzdal pokusy o rozhovor s Alexem.
Oboum se vrátili probděné noci. Byly od sebe takový kousek a přece tak daleko.
Byla hluboká noc. Sebastian seděl na kraji postele a díval se ven z okna. Spát nemohl. Vždycky když zavřel oči, uviděl Alexe a bolestný výraz v jeho očích. Věděl, že Alex je na tom podobně a o to víc nemohl spát.
Sebastian vstal a chtěl se jít projít.
Potichu otevřel dveře. Alex ležel na posteli zády k němu, ale Sebastian věděl, že nespí.
Chvíli tam stál a díval se na něj.
Alex na sobě cítil jeho pohled. Modlil se, aby odešel. Přitom chtěl, aby všechno tohle skončilo.
Sebastian hodil rozum za hlavu a udělal, co mu říkalo srdce.
Lehl si za Alexe a jednou rukou ho zezadu objal.
Alex se chtěl vytrhnout, ale nemohl.
Ani jeden z nich nic neříkal. Netrvalo dlouho a Alex usnul.
Slunce se chystalo vyjít, když se Sebastian probral. Pomalu, aby Alexe nevzbudil, slezl z postele. Bude lepší, když tu nebude, až se Alex probudí. Chtěly zůstat, ale kdyby to udělal určitě by si s Alexem vyměnil pár nepříjemných slov. Byl rád aspoň za těch pár hodin, kdy mohl být s ním.
Alex prošel bránou sídla. Sebastian byl kousek za ním. Alex věděl, že ho Sebastian následovat musí na každém kroku. Nebylo mu zrovna do smíchu, když byl Sebastian takový kousek od něj.
Sebastian na tom byl stejně.Věděl, že ho Alex u sebe mít nechce.
„Proč jsi mě nenechal vyhodit?“ zeptal se Sebastian.
Alex chvíli mlčel. Sebastian už si myslel, že ani neodpoví, když...
„Bylo by to zbabělé zatahovat osobní věci do pracovních záležitostí,“ řekl. A hlavně by ho to mrzelo. Věděl, že by mu chyběl.
Sebastian sklopil hlavu . Mělo cenu tu dál zůstávat? Takhle se oba jen trápí.
„Možná bych měl odejít sám,“ řekl. Alexe to zaskočilo a zastavil se. Možná právě to byla chyba.
Těsně u hlavy mu něco proletělo a zasáhlo to sošku za ním.
Sebastian věděl okamžitě, co to je.
„Běž,“ řekl a postrčil ho směrem k lesu.
„Proč? Co se děje?“ řekl zmateně Alex, ale dal se do běhu.
„To byla kulka. Někdo po nás střílel!“
Do stromu vedle nich se zavrtala další. Sebastian začínal mít strach. Ne o sebe nebo z toho střelce. Bál se o Alexe. Slíbil, že ho bude chránit, ale jak dlouho dokážou utíkat před kulkami.
Nemohl dovolit, aby se mu cokoliv stalo. Ať už ho nenávidí, jak chce, Alex je pro něj vším.
Alex běžel kousek před Sebastianem. Celé sídlo bylo obklopeno kopci, o to byl útěk těžší.
Zazněl další výstřel. Tentokrát si kulka našla cíl.
Sebastianovi zahořelo rameno bolestí. Kulka projela skrz a dopadla na zem před něj.
Nezastavil se, ani nezakřičel. Musel dostat Alexe do bezpečí.
Nahoře na kopci se zastavili.
„Když půjdem podél lesa, dostanem se do zadních pozemků sídla. Pak stačí jen projít kousek lesem do zahrad,“ řekl Sebastian.
„Co když budou čekat tam?“
„Nemáme na výběr,“ řekl Sebastian. Snažil se ignorovat bolest a soustředit se na cestu.
Slunce pomalu zapadlo a prosakující krev na tmavém saku nebyla vidět.
Zezačátku šli rychle, ale tempo se postupně zpomalovalo. Cesta čerstvě napadaným sněhem nebyla zrovna lehká a za chvilku začalo být oboum zima.
Sebastianovi začali docházet síly. Cítil jak mu, krev z rány stéká po ruce a po kapkách dopadá na zem. Sotva držel oči otevřené. Přemáhal se, aby to nevzdal a prostě se nesložil na zem. Ale snažil se udržet tempo s Alexem, který sel kousek před ním.
Alex si všiml, že s Sebastianem není něco v pořádku.
„Je ti něco?“ zeptal se, ale nezastavil se ani neotočil.
„Ne,“ řekl Sebastian. Neznělo to moc přesvědčivě. Alexe to tedy určitě nepřesvědčilo.
Slyšel, jak ztěžka dýchá a i jeho kroky se zpomalovali. Ale dál se neptal.
Obloha začala šednout, když procházeli lesem.
Sebastian doufal, že touhle dobou budou už v sídle. V bezpečí.
Dorazili ke kraji lesa a před nimi bylo jen pár metrů trávníku. Udělali pár kroků, když trávník kousek od nich zasáhla kulka. Alex se ohlédl.
„Jsi zraněný,“ řekl Alex, když viděl zakrváceného Sebastiana.
„Běž,“ řekl ztěžka Sebastian. Alex se nejistě rozběhl.
Byl zraněný! Proč mu to neřekl?
Sebastian byl na pokraji sil. Pár kulek je minulo a zavrtalo se do země.
Konečně doběhli k dveřím. Oba vběhli dovnitř.
Je v bezpečí, řekl si Sebastian a zhroutil se na zem. Vědomí ztratil dřív než se hlava dotkla země.
Alex viděl, jak se Sebastian sesunul k zemi.
Klekl si vedle něj a oddělal sako. Na bílé košili byla vidět skvrna od krve.
Někdo přiběhl do haly a vyděšeně se díval na ležícího Sebastiana.
„Doktora,“ řekl Alex. Komorník šel okamžitě zavolat sanitku.
Alexovi se začaly třást ruce. Nebyl schopný slova. Čas se pro něj zastavil. Vnímal jen Sebastiana, který před ním ležel a ztěžka dýchal.
„Promiň,“ řekl potichu Alex. Sundal si Sako a podložil jím Sebastianovi hlavu. Hrudník se mu pomalu zvedal a zase klesal s těžkými nádechy.
„Bude v pořádku?“ zeptal se Alex, když s Sebastianem skončili. Ránu mu vyčistili a zašili.
„Měl by. Byl to čistý průstřel, nic nepoškodil. Je jenom hodně vyčerpaný. Kdyžtak zavolejte.“
Alex kývl. Doktor s ostatními odešel.
Alex zavřel dveře v Sebastianově pokoji. Sebastian ležel v posteli, rameno obvázané a pořád v bezvědomí. Doktor řekl, že to není nic vážného a měl by být v pořádku, ale..... právě že tu bylo to ale.
Alex si všiml vyčuhující obálky z pod knížky na Sebastianově stolku. Alex ji vytáhl a zjistil, že je na ní napsáno jeho jméno.
V obálce byl složený papír a klíč. Alex okamžitě poznal od čeho klíč je. Byl od místnosti vedle kaple.
S obálkou v ruce zamířil k kapli. Když odemykal, bušilo mu srdce. Nechápal, proč byl klíč v obálce.
Nedočkavě otevřel dveře. Překvapením ztuhl ve dveřích. Všechno bylo hotové. Strop i rodokmen. Po stěnách vyseli zarámované obrazy, někde stály stojany. Jak se říká, byl to pohled pro boha. Hlavně strop.
Alexe bodlo u srdce, když uviděl namalovaného Sebastiana na stropě. Tohle všechno udělal během toho týdne. Pro něj.
Alex is vzpomněl na papír v obálce. Znovu ho vyndal a rozbalil. V rohu bylo napsáno Dej mi šanci. Alex papír otočil.
Slovy nešlo popsat, co cítil, když uviděl obraz.
Východ slunce. Tolik podobný tomu od Alexe a přece úplně jiný.
Byl přímo od Sebastiana přímo jemu.
Zamířil zpátky do pokoje. Sebastian se vůbec nepohnul. Ležel pořád na posteli, stejně jako předtím.
Alexovi bylo do pláče. Posadil se vedle postele, ruce složil na postel a opřel si o ně hlavu.
Sžíral ho pocit viny. Nechtěl ani pomyslet na to nejhorší. Kdyby.....
„Slíbil jsem, že tu vždycky budu,“ ozval se tichý hlas.
Alex zvedl hlavu.
„Svoje sliby plním,“ dodal Sebastian a položil svoji ruku na Alexovu.
Alexovi oči se rozzářili štěstím.
„Poslyš.....,“ začal Sebastian, ale Alex zavrtěl hlavou a přerušil ho. Pak mu ukázal obálku.
„Jak jsi to....?“ řekl Sebastian „Chvíli spím a ty mi stihneš prošacovat věci.“
Jen tak dál
(Alex, 30. 12. 2011 13:21)