Dej mi šanci - 6. část
Alex na to nic neřekl, jenom se usmál.
„Spal jsi vůbec?“ zeptal se Sebastian. Alex zavrtěl hlavou.
„Měl by sis.....“ Alex znovu zavrtěl hlavou.
„Za poslední týden jsi toho moc nenaspal. Dneska v noci jsme se plahočili lesem. Musíš si jít lehnout.“
„Ale....“
„Žádný ale. Já rozhodně nikam tůru podnikat nebudu.“
„Dobře, ale když budeš potřebovat, jsem hned vedle.“
„V pohodě, mám s jako v bavlnce. Jen běž.“
Alex vstal a neochotně odešel. Snažil se neusnout, ale únava byla silnější.
I přestože spal Alex klidně a celkem tvrdým spánkem, se v noci probudil. Něco zaslechl a proto se vzbudil.
Bez váhání vylezl z postele a zamířil vedle, do Sebastianova pokoje.
Stačilo pár vteřin a Alex zvedl telefon a volal doktora.
Sebastian měl vysokou horečku a podle všeho měl i bolesti.
Těch pár minut, než přijel doktor byla pro Alexe věčnost. Přecházel z místa na místo a vyčítal si, že byl tak pošetilý, poslechl ho a šel si lehnout.
„Toho sem se bál,“ řekl doktor, když píchal Sebastianovi injekci na uklidnění.
„Rána byla příliš dlouho bez ošetření, proto ty horečky. Tohle by mu mělo pomoct, ale.....“
„Ale...?“
„Musí je dostávat pravidelně, ale s transportem do nemocnice bych to radši neriskoval. Cesta je dlouhá a myslím, že není vhodné s ním hýbat.“
„To není problém, když řeknete jak, injekce mu zvládnu podávat i já.“
Doktor kývl.
„Musíte se připravit, že Sebastian bude nejspíš pár dní v bezvědomí.“
„Pár dní?“
„Čím dřív se probere, tím líp.“
„Mám to chápat, tak, že pokud bude tohle přetrvávat, nepřežije.“
Doktor si povzdychl. Tyhle zprávy vždycky nerad sděloval. Byla to tmavá stránka jeho prospěšné práce.
„Ano, i to je možné,“ řekl.
„Každé tři dny mi volejte, jak je na tom,“ dodal.
„Dobře,“ řekl sklíčeně Alex. To nejhorší čeho se nejvíc bál..... Ani na to nechtěl myslet.
„Je to moje vina,“ řekl, když byl konečně v pokoji sám. Na další slova se nezmohl. Hrdlo mu svíral strach.
Alex se neodvažoval hnout z pokoje. Sebastianův stav byl pořád stejný. Ani jednou se neprobudil. Ani sebemenší pohyb. Nic.
Jak ubíhaly dny, z Alexe odcházela naděje. Po čtyřech dnech byl na pokraji zoufalství. Sebastian nevykazoval jakoukoliv známku vědomí. Pořád jenom spal.
Zato Alex nespal ani jednou. Pořád seděl u Sebastiana sžírán vinou a bolestí.
Před očima se mu pomalu ztrácel někdo blízký.
„Slíbil jsi, že tu vždycky budeš,“ řekl Alex potichu „Tak proč mě tu necháváš samotného? Bez naděje. Bez šance,“ řekl s trochu zvýšeným hlasem.
„Vypadá to, že se ani nesnažíš. Vzdáváš to bez boje.“
Vstal a přešel k posteli.
„Slyšíš mě?!“ řekl a byl jako smyslů zbavený. Strach o něj ho úplně ovládal.
Alex si sednul na kraj postele. Sledoval klidnou tvář Sebastianovi. Alex se nad něj naklonil a chvíli se díval do zavřených očích. Tolik je zase chtěl vidět.
Nakonec přitiskl svoje rty na jeho. Cítil se přitom, jako zločinec. Bez jeho svolení si ukradl jeden polibek.
Zvedl hlavu a znovu se zadíval na jeho tvář. Jakoby doufal, že se třeba probere. Když se nic nestalo, svezl se na zem a zády se opřel o Sebastianův noční stolek. Zevnitř ho sžírala bezradnost. Nechtěl ani pomyslet na to nejhorší. Ale…. I přesto, že mu Alex podával léky, se pořád nic nedělo. Nic.
Uběhli další tři dny. Během toho, se Alexův otec vrátil na den domů. Slyšel o Sebastianovu stavu, ale tak jako Alex ani on mu nemohl pomoct. Alex několikrát volal doktorovi, ten pokaždé řekl, že musí čekat a doufat. Už několikrát se snažil navést řeč na případnou nejhorší možnost. Sice nechtěl ale měl by Alexe informovat o možném faktu, že pokud se Sebastian nebudí a nejeví jakékoliv známky pohybu, nemá cenu ho takhle trápit a ukončit to všechno. Alex mu ale pokaždé zavěsil, dřív než stačil začít.
Alex stál vedle Sebastianovi postele. Byl to týden, co takhle spal. Celý týden bezmocného nic. Alex skoro nespal, nejedl, jenom seděl a pozoroval Sebastiana. Občas se mu vybavil ten polibek a jakoby uvnitř něho vzplál plamínek naděje. Pak ale všechno zmizelo, zhaslo to jako plamínek svíčky.
„Prosím, vzbuď se,“ šeptal Alex „Bez tebe…..“ nedořekl. Nechtěl na to myslet.
„Nechci, aby to takhle skončilo,“ řekl potichu. Seděl u něj na posteli a držel ho za ruku.
Podíval se mu do klidné tváře. Najednou vstal a klekl si vedle něj. Naklonil se nad něj. Jednu ruku mu položil na tvář a druhou se podepřel. Hlavu dal těsně nad tu jeho. Jejich čela a nosy se dotýkali. Rty byly těsně nad sebou. Jejich vzdálenost přímo vyzývala k dotyku.
„Prosím,“ zašeptal Alex. Při pohybu se jeho rty jemně otřely o Sebastianovi.
„Jsi to nejvzácnější, co mám. Nechci o tebe přijít.“
Slova ho stála námahu. V očích se mu zaleskly slzy.
„Nechci...“ hlas se mi zlomil. Opustili ho všechny síly a klesl na postel vedle Sebastiana. Natočil hlavu, aby na něj viděl. Zavřel oči a snažil se na nic nemyslet. Jenom vnímal Sebastianovo tělo vedle sebe a poslouchal jeho pravidelné oddechování.
Po chvíli oči otevřel. Téměř se mu zastavilo srdce, když viděl, že se na něj usmívají černé oči.
Naprosto oněměl, i když toho měl spoustu, co chtěl říct. Srdce mu bušilo, tak silně, že si myslel, že mu vyskočí z hrudi.
Sebastianova ruka se pomalu zvedla a spočinula na Alexově tváři.
Alex pořád nic neříkal. Do očí se mu nahrnuly slzy, slzy štěstí. Přitiskl se k Sebastianovi. Pořád tomu nemohl uvěřit. Ale byl to on. Ležel vedle něj, cítil jeho tělo, slyšel tlukot jeho srdce, cítil ve vlasech jeho dech, na tváři ho hřál jeho dotyk.
„Je mi to líto,“ pošeptal mu Sebastian do vlasů „Je mi líto, že jsi musel být sám.“
Alex neodpověděl. Nechtěl mařit čas slovy.
„Řekni něco,“ poprosil Sebastian. Chtěl slyšet jeho hlas.
„Chyběl jsi mi!“ Sebastian se nad těmi slovy pousmál.
„Myslel jsem… že… že,“ snažil se říct Alex.
„Chápu. Je mi to moc líto.“
Alex zavřel oči a už nic neříkal. Byl šťastný, že s ním zase může mluvit, že je tu s ním, že žije.
Sebastian poznal, že Alex usnul. Usmál se pro sebe a pohladil Alexe po vlasech. I jemu chyběl. Pro Alexe to muselo být hrozné. Viděl mu v očích jaký o něj měl strach. Znovu se pousmál. Tentokrát nad jeho klidným výrazem v spánku. Musel uznat, že vypadal až roztomile.
Ještě chvíli se díval, jak spí. Nejradši by ho pozoroval celý den. Jeho tvář mu chyběla. Chyběl mu jeho hlas, jeho přítomnost, jeho úsměv.
Nakonec pomalu, aby Alexe nevzbudil vstal a vylezl z postele. Ruka ho trochu zabolela, ale jinak necítil nic. Zamířil do koupelny.
ekšn...
(Hikari, 25. 1. 2011 0:09)