1. kapitola
,,Och Chose, já tě miluji.”
,,Och Andreo, já tě také miluji.”
,,Ale Chose, tvoje matka nám svatbu nedovolí.”
,,Ale Andreo, moje matka je mrtvá.”
,,Ach Chose, tolik tě miluji.”
,,Ach Andreo, já také.”
Celý dialog doprovázený nejrůznějšími citoslovci byl přerušen tlačítkem na vypnutí vzduchu. Černovlasý Chose a blonďatá Andrea už jen otvírali pusy, jak ryby na souši.
,,Jak nízko jsem to klesl,” řekl si Eriku. Najednou zazvonil telefon a přerušil ticho domu.
,,Ano?” Z druhého konce bylo slyšet podivné tiché vzlykání. Nakonec se přece jen ozval hlas.
,,Eriku? Já… já se omlouvám, že tě ruším, ale…” odmlčení. Erikovi se to nelíbilo. Věděl, kdo mu volá, ale ten tón, vyděšený tón, se mu nelíbil.
,,Alexi? Děje se něco?”
,,Já… přijedeš sem prosím. Víš, kde bydlím, ne? Prosím.” Teď už měl Erik naběhnuto k pěkně paranoidnímu scénáři. Svoje číslo mu dal zhruba před týdnem, kdy se po dvou letech potkali. Když se na konci posledního ročníku střední loučily, myslel, že už se neuvidí. Oba šli studovat jinam a většina přátelství střední končí.
,,Za chvíli tam budu,” slíbil.
,,Dík,” ozvalo se. Erik popadl klíčky od auta a doufal, že opravdu pořád zná Alexovu adresu.
O půl hodiny později, projížděl sídlištěm a hledal známou tvář. Nakonec ho uviděl. Tedy doufal, že je to on. Byl tu jediný, i když mu neviděl do tváře. Překvapilo ho, co má na sobě, přestože byla polovina únoru a sněžilo. Vypadlo to, jako župan.
Erik zastavil u chodníku a vystoupil.
,,Alexi?” Postava zvedla hlavu a Erik spatřil tvář. Byla stejná jako před týdnem, ale přece úplne jiná, jak na střední. Blonďaté vlasy byly plné sněhových vloček a pomněnkové oči plné slz. ,,Co se stalo? Proč jsi tady a takhle oblečený?”
,,Já… nemůžu se vrátit domů. Prosím, já tě nechci otravovat, ale potřebuju někde přespat.” Erik ho nikdy neviděl takhle vyděšeného, prosícího, v takovémhle rozpoložení.
,,Vezmu tě k sobě. Jen mi řekni, co se stalo.”
,,Já nemůžu.”
,,Stojíš tady přede mnou v županu v stavu v jakém bývají feťáci při absťáku.”
,,Já nic neberu,” vyhrkl Alex.
,,Já vím. Jen vždycky jsi byl veselý a pořád ses smál. Teď vypadáš, jak kdyby ti někdo umřel.”
,,Víš, že matka mi před rokem umřela?”
,,To je mi líto. To proto tohle?”¨
,,Ne. Zůstal jsem sám s otcem.”
,,To on? Něco ti udělal.” Alex mlčel. Žádná odpověď je taky odpověď. Erika napadla jedna z nejhorších variant. Natáhl k Alexovi ruku a poodhrnul župan z ramene. Malý kousek obnažené kůže pokrývali nesčtené modřiny různých barev.
,,To on?” Erik odvrátil pohled, ale kývl. Erikovi došlo, že na víc by se ptát neměl. ,,Tak pojď.” Zavedl ho k autu a otevřel mu dveře na místo spolujezdce.
Celou cestu oba mlčeli. O přestože měl Erik spoustu otázek, zatím se nechtěl ptát. Doufal, že mu to řekne sám. Nebo aspoň část.
Byla skoro půlnoc, když dorazili domů. Erik zavedl Alexe do domu.
,,Budeš muset spát na gauči. Ačkoliv nahoře ještě jeden pokoj, tak bez postele.”
,,Nevadí, díky.”
,,Najdu ti něco na spaní a na zítřek. Do čtyř jsem v práci, tak se nelekni, kdybych tu nebyl až se vzbudíš.”
,,Práce? Myslel jsem, že studuješ?”
,,No jo, dva roky to tak bylo. Přerušil jsem to, protože jsem dostal nabídku na práci. A co ty? Abych věděl.”
,,Studuju dálkově. Občas si mě zavolají a jsem chvíli pryč, ale většinou jsem doma.”
,,A co studuješ?” Tentokrát na sebe nechala odpověď čekat. ,,No tak.”
,,Umění.”
,,Fakt? Takže jsi nakonec nepřestal. To je dobře.”
,,Hm.” Erik odešel pro věci.
,,Na. Tady máš ještě polštář a deku. Já mám pokoj tam,” ukázal na dveře. ,,Kdybys něco potřeboval.”
,,Hmm.” Erikovi se nelíbil výraz v jeho tváři. Po slzách sice nebylo ani stopy, ale pořád vypadal zuboženě.
,,Řekneš mi co se stalo? Vím, že tě otec mlátil, ale proč?”
,,Já… já ti to nemůžu říct.”
,,Proč ne?”
,,Nejde to. Já… stydím se za to.”
,,Alexi.”
,,Promiň.”
,,Nevadí. Vyspi se a chovej se tu jako doma. Dobrou noc,” popřál a zamířil k sobě do pokoje. Přemýšlel, co se u Alexe doma mohlo stát. Měl za to, že to u nich jde dobře. Ale s smrtí jeho matky se to asi změnilo. Byl ale rád, že ho má u sebe. Aspoň si vynahradí ty roky, co na něj mohl jen myslet.
Ráno probudila Alexe vůně. Vůně snídaně, kterou naposledy cítil, když žila jeho matka. Posadil se a převlékl do džín a košile. Netušil jestli je Erik pořád doma, ale do té kuchyně ho to táhlo.
,,Dobře ráno, jak ses vyspal?” přivítal ho Erik.
,,No, dobře.”
,,Já nevěděl, co jíš, tak jsem ti udělal všechno možný. Sněz toho kolik chce. Hádám, že máš hlad.”
,,Celkem jo,” přiznal a posadil se ke stolu, kde bylo prakticky všechno. Vajíčka na různé způsoby. Lívance, palačinky, cornflaky a další věci.
,,Musím do práce. Chovej se jako doma. Počítač jsem nechal zapnutý, koupelna víš kde je a když by něco, moje číslo máš.”
,,Dobře.”
,,Tak se měj.”
,,Eriku?”
,,Hm?”
,,Děkuju, za všechno.”
,,Nemáš vůbec zač.” Kdyby mohl, snesl by pro něj modré z nebe. Už dávno se smířil s city k němu.
Erik se vrátil domů kolem čtvrté. V kuchyni nezbyl z jídla ani drobeček a v obýváku na gauči spal Alex. Vypadal klidně, bezstarostně a roztomile. Kolikrát svoje city proklínal, ale říkal si, že s odchodem na vysokou to přestane. Jenže pak našel jeho fotku a od té doby ji měl v nočním stolku.
Všiml si pár papírů na zemi. Zvedl je a zjistil, že jsou to skicy, které nejspíš udělal, když byl v práci. Na jedné byla i jeho tvář. Byl opravdu dobrý.
Zatímco si Erik prohlížel obrázky, Alex se probral.
,,Doufám že to nevadí, vzal jsem si pár papírů.”
,,Ne. Moje papíry jsou i tvoje papír,” podal mu obrázky. ,,Poslyš, to ti opravdu tak chutnalo, že nic nezbylo?”
,,No, řekl jsi, že…”
,,Nevadí mi to jen… tos měl fakt takový hlad?”
,,No víš, v rohu okna v kuchyni máš jednu tabulku skla vyraženou a přišla taková černá kočka a-”
,,Sokratés?”
,,Tak se jmenuje? Takže je tvoje?”
,,No, tak nějak. Občas sem chodí. Krmím ji a tak. Taky ze tebe vyloudil jídlo?”
,,Hmm. Proč mu říkáš Sokratés?”
,,Bylo to první, co mě napadlo, když jsem ho uviděl. Dokáže se na tebe dívat tak zvláštně, že jsem se vždycky rozpovídal.”
,,Jo to máš pravdu.”
,,Počkej, takže jemu jsi všechno řekl?”
,,Hm.”
,,Takže jsem byl poražen kočkou?” Alex mu neodpověděl. Erik ale věděl jaké to je vyzpovídat se kočce. Kolikrát to udělal a odpovědí mu bylo vždycky jen chápavé mňau. ,,No nic, máš hlad?” zamířil Erik do kuchyně.
,,Ani ne,” řekl Alex a zůstal sedět v obýváku.
,,Někdo za tebou nejspíš přišel,” ozvalo se z kuchyně a chvíli na to se objevil Erik se Sokratem. ,,Pohlídáš ho? Jinak mi vyjí celou lednici a mi zůstanem o chlebu.” Alex si vzal Sokrata do rukou a začal ho drbat za ušima. Sokrat se mu uvelebil v klíně a spokojeně předl. Co ale Erika potěšilo víc, byl malý úsmev na Alexově tváři. ,,Fakt si nic nedáš? Nezdá se to, ale já umím fakt vařit,” ozvalo se u kuchyně.
,,Když na tom trváš, tak něco malýho možná.”
,,Dlouho jsem pro nikoho nevařil. Normálně si něco objednám nebo tak. Takže si musím zopakovat základy. Hele když v knížce píšou rajský jablíčka, to je nějakej exotickém druh? Já se ptal v krámě a ta baba mi strčila do ruky rajčata.”
Alex se pousmál. Buď to dělal naschvál nebo fakt byl takový pošuk. Vstal a i s Sokratem v náručí zamířil do kuchyně.
,,Rajčata rajský jablíčka jsou to stejné,” vysvětlil mu a položil Sokrata na stůl. Erik měl kuchyni zařízenou dobře. Rohová linka a spoustu místa na vaření. Byl tu taky takový ostrůvek, pult speciálně jen na chystání jídla. ,,A věř, že rajský protlak není jablečný mošt.”
,,Vyznáš se?”
,,Netroufl jsem se ozvat, když jsi řekl, že umíš vařit, ale po tomhle se rád přidám,” řekl, vyndal z ledničky rajčata a začal je krájet. ,,Co to vlastně chystáš?” Erik k němu postrčil kuchařku. ,,Ďábelská omáčka? Víš jestli ti tu vadím, mohl jsi mi to říct a ne se mě pokusit otrávit.”
,,Náhodou už jsem ji dělal a je skvělá.”
,,Sokrate neposlouchej, pro tvoji milou povahu jsou tyhle lži moc ostré,” řekl Alex kocourovi, který vyskočil k nim na pult. Jedno menší rajče se mu zalíbilo a začal si s ním hrát jak s klubíčkem.
,,Koukejme, jak rychle si tu zvykl,” zamumlal Erik a odložil nůž. ,,Prostě jsem chtěl uvařit, ale zřejmě jsem to podcenil.”
,,Od toho tu máš mě. Víš, já teď opravdu nemám kam jít a-”
,,Jo a proto zůstaneš u mě, jak dlouho chceš. Klidně měsíce, roky. Stejně jsem si chtěl najít spolubydlícího.” Což byla lež jako věž, protože on měl rád klid a soukromí.
,,Tak dík,” usmál se Alex a pokračoval v krájení. Věděl, že Erik mu pomůže. Byli kamarádi už na střední a i když se jejich cesty rozešli, na jejich přátelství se nic nezměnilo.
Komentáře
Přehled komentářů
Začíná to dobře :)
...
(tess, 23. 11. 2009 21:42)jenom doufám, že sem hodláš přidat pokračování. byla by totiž škoda, nepokrčovat v téhle povídce. a mě by fakt zajímalo co přesně se stalo alexovi(myslim, že sem to napsala dobře, pokud ne tak tomu druhýmu)
wow
(Lilirose, 11. 8. 2010 21:24)