Shounen-ai

Trávit výjimečně svátky s někým po boku, bylo příjemné. V Erikově slovníku znamenaly svátky práce do čtyř odpoledne a pak večeře z dovozu. Vánoční výzdoba mu nic neříkala. Neměl stromeček nebo cokoliv, co by naznačovalo vánoční svátky. Tentokrát bylo ale dvacátého třetího prosince, ve vaně byl kapr, v obýváku stromek čekající na ozdobení a v kuchyni hledal Erik paličku na tradiční zabíjení kapra. Této role se chopil dobrovolně, Alex má přece jen násilí už dost. Na něj samotného zbylo zdobení stromku.
,,Jsi si jistý, že nechceš pomoct?” zeptal se naposledy Alex, když viděl, jak Erik míří do koupelny s paličkou a hadrou.
,,Jednu blbou rybu zmáknu,” ujistil ho a hrdinky přistoupil k vaně, kde si nevinně hovil kapříček, který otvíral a zavíral pusu ve stejném rytmu jako mu pracovali žábry na boku těla. ,,Nějaké poslední přání, Franto?”
,,Víš, že když si zvíře pojmenuješ, vytvoříš si tak k němu citové pouto a bude pak těžší se ho zbavit,” okomentoval Alex Erikovo počínání.
,,K rybě si nemůžeš vytvořit citový pouto. Já v tom vidím pouze naši zítřejší večeři. Jestli sis ho chtěl vzít, měl sis říct dřív.” Alex teď stál mezi dveřmi koupelny. Rozhodl se celé to divadlo zkouknout.
,,Šupináči nejsou můj typ. A i když nemusím ukecánky, raději bych někoho, kdo se dokáže vyjádřit i něčím jiným než vypouštěním bublin.”
,,Jsi moc vybíravý,” zhodnotil Erik. Chvíli se rozmýšlel jestli se má zeptat nebo ne. ,,Jsi vybíravý?”
,,Jak to myslíš?” Erik se snažil zamaskovat mlčení chytáním kapra. Šplouchání vody ale nedokázalo zakrýt Alexův zvídavý pohled, který Erik cítil na zádech.
,,Vlastně nevím. Jen jsem se zeptal,” zavrtěl hlavou a chytil kapra do hadry. ,,A mám tě,” rozpřáhl se vítězně paličkou. Tak nějak doufal, že se Alex otočí nebo odejde, aby se nemusel dívat na skon téhle potvůrky.
Ozvala se tupá čvachtavá rána a bylo po všem. Když se Erik otočil, aby kapra odnesl do kuchyně, uviděl Alexe stát na stejném místě a se stejným pohledem.
,,Nejsem sadista. Ale tím, že klepneš rybu mě nedonutíš k odchodu.”
,,Kuchání se taky zúčastníš?” zeptal se ho s předstíraným klidem.
,,Možná. Povíš mi, jak jsi to myslel?” pronásledoval ho až do kuchyně.
,,Tak jak jsem to řekl. Jestli jsi vybíravý, co se týče… randění?”
,,No ryby mě rozhodně nepřitahují,” zadíval se na mrtvou rybu na prkýnku. ,,Preferuji nejen živé, ale taky dvounohé,” usoudil a pozoroval, jak si Erik chystá mísy a ostatní věci na kuchání. ,,A především mě přitahují muži.” Erik, který se právě chystal rozříznout kaprovi břicho, se mírně utnul a prošpikoval mu hlavu skrz na skrz. ,,Tolik tě to šokovalo?”
,,Co? Ne. To je můj africký styl kuchání. Vypíchnutím mozku z hlavy se osvobodí duše,” prohlásil a vytáhnul nůž z hlavy. Alex se rozesmál.
,,Když to říkáš.” Na chvíli se odmlčel. ,,Mám se vystěhovat.”
,,Proč? Protože jsi gay? Leda, že by jsi chtěl jít pryč ty.”
,,Mám tu střechu nad hlavou a stravu x-krát denně. Nechápu, proč bych šel… aha,” došlo mu. Pak se znovu rozesmál.
,,Koukám, že jsou i lidi, které to pobaví. Aspoň, že nedržíš v ruce nůž.”
,,Promiň, jen mě to…”
,,Šokovalo?” nadhodil. Alex kývl.
,,Chodíš teď s někým?”
,,Kdo je tu pak moc zvědavej, co?” usmál se Erik. ,,Ne, nikoho teď nemám. Což ty taky ne. Ale klid, já se tě nepokusím svést.”
,,Proč myslíš, že nikoho nemám?”
,,Především by jsi šel nejspíš za ním a ne za mnou. No a taky, za tu dobu, co jsi tu jsi neměl návštěvu, ani jsi nikam nešel nebo nevolal.”
,,Sleduješ hovory?”
,,Chodí mi výpis telefonních čísel. A chodil už před tebou,” dodal. Překvapivě zvládal jak rozhovor plný na slunce vycházejících fakt, ale i kuchání ryby.
,,Mám se zeptat i na tu poslední část věty? Proč?”
,,Jestli ti to dá klidu,” hodil poslední zbytky do koše. ,,Neříkám, že bych si nedal říct. Ale jsi kamarád, to za prvé. A za druhé,” odmlčel. ,,Jsi si toho dost prožil, i když zřejmě nevím vše, a já bych ti nerad nějak ublížil. Zasloužíš si chvíli klid.”
,,Nevěřím, že ty bys mi nějak ublížil.”
,,Snad se mě tu nepokoušíš zvyklat?”
,,Jen říkám jak to je.” Erik se sám sobě divil, že je tak klidný. Co ho před týdny potkal, nedokázal ho dostat z hlavy. Nebo ho měl vlastně zase v hlavě. Byl do něj tak nějak zamilovaný už na střední. Tak nějak proto, že to bylo poprvé, co se zamiloval. Nevěděl přesně co cítí a jak se s tím vypořádat. A teď ho má tady, pod stejnou střechou. To nedopadne dobře.
,,Ty neslavíš svátky s rodiči?” zajímal se Alex. Výborně, změnil téma.
,,Ne. Neviděl jsem je přes rok. Odstěhovali se,” dodal na vysvětlenou. ,,Dost daleko. A já chtěl zůstat.”
,,Aha.”
,,Jo. Svátky jsem trávil sám,” řekl a začal umývat nádobí. ,,Až do teď.”
,,Poslyš, máme vůbec, co k té rybě jíst?”
,,No, máme…” zagestikuloval nožem v ruce k dveřím, za kterými skrýval zásoby. ,,Vlastně nemáme. Myslím, že jsou tam okurky. Stačí?”
,,No, to je jedna ze sedmi přísad do salátu, takže z ryby si dáme osmaženou strouhanku a pod stromečkem najdeš kuličku z izolepy.”
,,To radši skočím nakoupit,” usoudil Erik. Připomnělo mu to, že ještě nezabalil dárek pro Alexe a že ho vlastně nemá ani do čeho zabalit.
,,Já tam skočím, tys toho udělal už dost.”
,,No jestli chceš.” Upřímně byl rád, že zůstane chvíli sám. Roztřídí si myšlenky. A vymyslí způsob jak mu odolat. Svátky jsou v tomhle případě tenký led. Dobrá nálada, kapka alkoholu a hups… ,Stalo se to jen jednou, zůstaňme přáteli., Klidně by na sebe uzavřel sázky. Něco se zpacká, on něco zpacká.
Kdyby aspoň nebyl tak… vypadal jako nebeské stvoření, které by jste se bály obejmout, protože by se vám rozsypala v náruči. Vypadal tak křehce a zranitelně, ale přesto v něm byl jakýsi oheň. Všechno co dělal, dělal s zapálením, vášní. Jeho oči byly jak magnet. Jednou jste se do nich podívali a… no jednou a navždy.
,,Řítím se do pekel.” Alex už byl dávno pryč. Zřejmě odešel někde mezi zpacká a zpackám. Má tak hodinu, možná hodinu a půl. A na co vlastně? Aby zdrhl? Nebo aby se odmiloval? Přes jede a půl roku mu trvalo jakž takž zapomenout. Teď mu sotva bude stačit jeden a půl hodina.
Využije čas a dozdobí ten stromek.

Alexovi trvali nákupy déle než hodinu a půl. Ve skutečnosti byl pryč tři hodiny a kdyby Erik neusnul na gauči, zřejmě by po dvou hodinách začal panikařit.
Alex nevěděl jestli se má smát nebo z dvořivosti být potichu. Erik ležel na pohovce s vánočním řetězem přes krk a třásněmi ve vlasech. Ale musel uznat, že strom vypadal pěkně.
,,Eriku!” zatřásl s ním. Probral se hned na poprvé. Zřejmě to nebylo tak dlouho, co odpadl.
,,Kdo by řekl, že zdobení je tak unavující. Kolik je hodin?”
,,Devět večer. Běž si lehnout, já to tu poklidím,” řekl a sundal mu z krku řetěz.
,,A co ten salát?”
,,Počká do zítřka.”
,,Na Štědrý den by se nemělo nic dělat. Já to zvládnu,” vstal a setřásl ze sebe zbytek třásní.
,,Za poslední týden jsi se nezastavil. Nemá se o svátcích odpočívat?” Alex věděl, že se Erik snaží, aby ho odvedl na jiné myšlenky. Jeden týden byl v kuse v práci. Domů chodil pozdě a přes noc stejně pracoval. To všechno aby mohl být o svátcích doma a jak Alex hádal, aby vůbec měl finance na Alexův zdejší pobyt. Dva jsou víc než jeden.
,,Aspoň ti pomůžu,” nabídl se. ,,Půjdu vytahat ten nákup z tašky. Uvařím ti kafe, jo?”
,,Fajn,” kývl Erik. Alex nebyl nadšený z toho, že se Erik tak přepíná. Nerad by ho viděl na nemocničním lůžku.
,,Eriku?” vešel do kuchyně.
,,Hm?” zamumlal aniž by zhlédl od tašky z které vytahoval věci. ,,Asi nejdřív oloupeme ty brambory,” usoudil a vytáhl z šuplíku malý nůž.
,,Prosím tě polož na chvíli ten nůž.” Nechtěl aby se třeba odehrál nějaký Australský způsob loupání brambor.
,,Děje se něco?”
,,Poslední dny jsi nepřetržitě pracoval. No vlastně od té doby, co tu bydlím. Já sám peníze nemám a všechno platíš za mě. Dokonce i oblečení jsi mi koupil a já ti to nemám jak vrátit. Vím, že ty sám by jsi nikdy nic neřekl, takže se musím ozvat sám.”
,,Alexi, o peníze se starat nemusíš.”
,,No jo, o ty se staráš ty, že? Ale kvůli mně musíš pracovat dvakrát tolik a jsi kousek od toho, aby ses zhroutil. Vždyť skoro nespíš.” Erik se chystal protestovat. ,,Spím na gauči pět metrů od tebe. Vím, kdy se vracíš a kdy odcházíš. A pokud se nebojíš tmy, tak rozsvícené světlo bude mít asi jiný důvod.” Erik doufal, že na tohle nedojde. Chtěl, aby se tu Alex cítil dobře. Jo, byla pravda, že musel o trochu víc pracovat, aby vystačil z penězi. ,,Najdu si nějakou brigádu. Nemůžu nechat všechno placení na tobě.”
,,Asi nemá cenu se hádat, že?” usoudil Erik.
,,Ne. Začnu hledat na internetu. Ty se vrátíš zpátky k obvyklé osmihodinové pracovní době a volným víkendům.”
,,Dobře.” Čekal, kdy přijde: Musím si s tebou promluvit. Alex si najde práci a po čase se odstěhuje.
,,Teď jdem na ten salát,” řekl Alex veselejším tónem.
Celá zbytek večera ani jeden z nich nepromluvil. Ticho prolomil až Sokrat, který vyskočil doprostřed linku a mňoukáním na sebe chtěl upozornit. Ale Alex i Erik si všímali jen svého krájení a loupání. Sokrat upíral oči nejdřív na jednoho a pak na druhého. Ani jeden mu ale nevěnoval pozornost. Sokrat si tedy lehl, kde stál. Oběma na očích, kdyby se náhodou rozhodli zaměřit svůj zájem jinam, než k té zelenině.
Bohužel neuspěl. Ani jeho protahování, mrouskání a prosebně upřené zelené oči nepomohly.
,,Jdu poklidit do obýváku,” oznámil Erik. ,,Díky za pomoc a dobrou noc.”
,,Dobrou.” Byl to obyčejný, nevinný rozhovor. Přesto se oba chovali jakoby se snad přiznali k něčemu hroznému. Bůh ví proč tomu tak bylo. ,,Sokrate, co jsem udělal špatně?” zašeptal k kocourovi. Sokrat se spokojeně protáhl. Konečně si ho začal někdo všímat. Pomalu došel k Alexovi a hlavou se mu otřel o ruku. ,,Snad to do rána vyprchá. Možná se jen cítí poraženě, protože na to nestačil a já na to přišel,” uvažoval. ,,Půjdu mu pomoct,” dodal a vydal se do obýváku. Sokrat na něj podrážděně upíral svoje zelené oči.
Obývák byl skutečně pouklizený a uprostřed toho všeho ležel Erik na gauči a opět spal.
,,Jakoby měl napsané na čele: Alex má pravdu,” povzdychl si Alex a opatrně Erika přikryl dekou. Ráno ho možná budou trochu bolet záda, ale Erik by si určitě všiml, kdyby ho vlekl po zemi k němu do pokoje jako pytel brambor. ,,Paličáku.” Potichu sebral krabice s ozdobami a odnesl je zpět k Erikovi do pokoje. Nevěděl přesně, kde předtím byly, tak je položil vedle postele.
Bylo to poprvé, co byl v Erikově pokoji. Ne, že by byl nějakej šmírák, nehodlal se mu prohrabovat ve věcech. Jen se bude dívat.
Postel velká, pro dva. Takže buď má rád prostor nebo tu hodně často někoho hostí. Pracovní stůl skrytý pod haldou papírů z kterých trčela stolní lampa. Alex vzal do ruky list popsaný čísly, co ležel nahoře. Trefa do černého. Účty. Spoustu čísel, škrtání a spoustu červené barvy. To neznačilo nic přívětivého.
Ještě chvíli přendával papíry sem a tam, jen ze zvědavosti. Až úplně dole, na desce stolu, našel fotografii. Třídní fotografii z jejich posledního ročníku. Že by ji tu měl ze sentimentu?
Ty roky na střední byly vlastně ty nejlepší léta. Byl ráda, že na Erika tehdy narazil. Jemu mohl věřit, věděl, že mu pomůže. I přesto, že mu neřekl celou pravdu. V tomhle ohledu nešlo ani tak o důvěru k Erikovi, jako o jeho zbabělost. Styděl se. Strach se dá překonat, ale stud je těžké přemoci.