Shounen-ai

Svátky proběhly v klidu a míru, jak má správně být. Alex si začal přes internet hledat práci, ale nebylo to tak jednoduché, jak si myslel. Nabídek bylo poměrně dost, ale pro dálkového studenta umělecké školy bez titulu nic moc. Erik viděl, že s každým dnem se Alexovo zapálení pro hledání práce vytrácí. Jemu samotnému to nevadilo. Prostře se vrátí zpátky k haldě práce. Výhoda byla, že to odvádělo jeho myšlenky jinam. Respektive od Alexe.
,,Nic?” Alex zavrtěl hlavou oči stále upřené do počítače.
,,Chci ti ušetřit peníze a vlastně tu házím elektřinu z okna,” řekl a vypnul počítač.
,,Chvíli počkej. Teď uprostřed roku je těžké sehnat práci.”
,,Jak dlouho mám podle tebe čekat?”
,,Do léta. Letní brigády se shánějí dobře.”
,,Do léta?” zopakoval jako v transu. Bude tu i za osm měsíců? Asi jo, kam jinam by šel.
,,Jestli tu mám být tak dlouho, musím přece přispívat. Něco jiného je, když mě u sebe necháš na pár dní a něco jiného na pár měsíců. Nemůžu tu být tak dlouho aniž bych platil svoji část.” Znělo to logicky, ale pro Erika absolutně nepřijatelně.
,,Chceš odejít? Kam? Zpátky k otci?” zahrnoval ho otázkami. ,,Jestli chceš nakládačku, pět bloků odsud je bar, tam ti tvoje přání splní.” Alex nechápal proč ten náhlý vztek. Trochu se vyděsil. ,,Promiň. Nemyslel jsem to tak.”
,,Svým způsobem máš ale pravdu. Mám-li odejít, kam?”
,,Ty nikam nepůjdeš.” Skoro jako příkaz. ,,Teda, jestli už tady nechceš být, nechám tě jít. Ale předtím se ujistím, že v okolí dvaceti kilometrů není tvůj otec ani jiný násilník.”
,,Já odsud nechci odejít, ale nemůžu se dívat, jak se ničíš kvůli mně.”
,,To je od tebe moc hezký,” usmál se Erik. ,,Ale k tvému otci tě nepustím. Jsem schopný tě klidně připoutat k topení,” upozornil ho.
,,Nechci se k němu vracet, ale peníze potřebujeme, to nepopřeš.”
,,Peníze máme.”
,,Z tvrdé, tebe k vyčerpání ženoucí, práce. Jak dlouho to dle tebe ještě vydržíš?”
,,Přeháníš.”
,,Neřekl bych.” Věčnými hádkami se ale nikam nedostanou. Nějaké řešení musí existovat. Nebo kompromis. ,,Vím, kde seženu peníze.”
,,Kde?” Vzpomněl si snad na nějaký zakopaný poklad? Nebo se chystá vykrást banku?
,,Skoro jsem na to zapomněl. Mám úcet s penězi z pojištění. Mě samotnému by to stačilo na pár měsíců, ale nám oběma na půl roku i víc.”
,,Ne, že by se mi líbilo vyrabovat ti úcet, ale asi jinak nedáš. V čem je háček?”
,,Rodiče mi ho založily a rodiče k němu mají i přístup. Je na moje jméno, ale papíry mají oni. Tedy on.”
,,To je doslova hák. Víš kde jsou?”
,,Chceš se k němu vloupat?”
,,Jakýpak vloupání?! Máš klíče. Jen si pro ně dojdeme,” vysvětlil. ,,Musíme jen vyčíhnout ten správný okamžik, kdy nebude doma.”
,,To by snad šlo,” váhavě kývl Alex. Bude sice s Erikem, ale i tak se mu tam nechtělo vracet. Minule si taky myslel, že bude pryč.
,,Šel bych tam sám, ale potřebuje někoho, kdo se tam vyzná. Nikdy jsem u tebe nebyl.” Erik si všiml, jak Alex znejistěl. Znervózněl. Dostal strach.
,,Já vím. To bude dobrý.” Jen vezmou, co potřebují a půjdou. Navíc, otec by si přece nic nedovolí, když tam bude Erik. Čeho se ale Alex bál bylo, že bude mluvit. Proč by ho neponížil ještě víc?! ,,Normálně by měl odcházet v pracovní dny před osmou.”
,,To ,měl by, se mi tam nelíbí,” přiznal Erik. ,,Minule tě to málem stálo život.”
,,Uvidíme,” pokrčil rameny. ,,Počkáme a uvidíme.” Co jiného jim taky zbývá.

Erik seděl na dřevěné lavičce, oči upřené před sebe. Bylo po šesté večer. Poslední večer v starém roce. Ano, byl Silvestr a to místo, respektive ta lavička, kde seděl, bylo před bytem Alexova otce. Už třetí den tu obcházel a snažil se nějak uspořádat jeho denní režim. Kdy odchází, případně na jak dlouho a kdy se vrací.
Nijak mu nevadilo, že sněží a pravděpodobně je dost pod nulou. Tenhle čas o samotě mu vyhovoval, měl možnost přemýšlet.
,,Ahoj,” ozval se tichý hlásek za jeho zády. Alex otočil hlavou, ne protože by nevěděl o koho jde, ale protože chtěl vidět jeho tvář.
,,Neměl bys tu být,” řekl a zahleděl se zpátky na dveře. Byly dostatečně daleko a bokem a částečně kryti stromy, takže je by je zřejmě nezahlédl.
,,Risknu to,” posadil se vedle něj. ,,Pořád je uvnitř?”
,,Buď a nebo je už od osmi pryč. A teď je…” podíval se na hodinky. ,,…půl sedmé večer.”
,,Nechceš jít domů? Hádám, že otec se někde chystá slavit Silvestra. Dřív jak zítra odpoledne se nevrátí.”
,,V sezení tady vidím větší využití času, než trčet doma,” prohlásil. Vlastně měl jiné plány.
,,Neměl by jsi trávit poslední den roku tady. Pojď domů.” Skoro jakoby ho prosil. Dokonce mu položil ruku na rameno.
,,Nechci jít domů,” odsekl a setřásl jeho ruku z ramene. ,,Jdi si tam sám,” zvedl se. Alex nechápal, proč se k němu chová tak vztekle. Udělal mu něco?
,,Kam jdeš?”
,,Nevím. A nevím ani, kdy se vrátím,” dodal a pomalým krokem odcházel do neznáma. Co ho tak vytočilo? Možná ta starostlivost v Alexově hlase. Možná jeho prosebné oči plné něhy. Možná ta bodavá bolest v jeho srdci při každém Alexově slově. Nechtěl na něj zvyšovat hlas. Věděl, že tím Alexe ranil.
S každým dalším krokem, mu těžkl kámen výčitek připoutaný na noze. Hledal místo, kde ho odhodí. Kde ho utopí.

Bylo něco málo před půlnocí, když v zámku zarachotily klíče. Alex zvedl hlavu a s nadějí v očích se podíval ke dveřím. Poslední hodiny doufal, že se Erik vrátí. Upřímně se trochu bál. Ne o sebe, že se třeba Erik naštve a nebude mít kde bydlet, ale že se mu něco stane.
,,Eriku?” zašeptal. Neodvážil se vstát a jít mu naproti, jen čekal až přijde sám.
,,Jo, jsem to já. Jdu si lehnout, promluvíme si zítra,” zamumlal.
,,Ale…” snažil se Alex něco namítnout.
,,Co?” zastavil se kousek od dveří do pokoje.
,,Já se omlouvám,” řekl, aniž by vlastně věděl za co.
,,Ty se omlouváš?” podivil se Erik. Pak se hlasitě rozesmál.
,,Tys pil, že?”
,,To se na Silvestra dělá, ne? Slaví,” hájil se.
,,Proč jsi-”
,,A víš co je na tom nejlepší?” Co přišel  se držel, co nejdál od Alexe, ale teď přišel k němu a posadil se do křesla. ,,Je to skvělá guma na výčitky. Vlastně to vymaže úplne všechno. Myslím, že bych nedokázal ani napsat svoje jméno.”
,,Výčitky?”
,,Moc výčitek. Kvůli tobě,” ukázal na něj prstem. Vlastně ukázal na něco dva metry nalevo, ale dle všeho to měl být Alex.
,,Já jsem nechtěl-”
,,Jo, to všichni víme. Ty jsi svatej, jak obrázek. A v tom je ten problém.” Alex neměl ponětí, co tím má Erik na myslel. O čem to mluvil? ,,Možná bych ti měl přetáhnout přes hlavu pytel, jako strašákovi,” zahuhňal se jako nějaká puberťačka.
,,Proč?”
,,Ty tvoje oči,” zadíval se na něj. Skrz alkohol, ale bylo těžké udržet vážnou tvář. ,,Jsou všude. Vidím je každé ráno, odpoledne, večer a v noci, když spím.” Mluvil z něj alkohol, sám od sebe by to nikdy neřekl. Alex jej ale nechal mluvit. ,,Nastěhovat si tě sem bylo jako vysázet feťákovi na zahradě marihuanu. Nebyl to dobrý nápad.” Vystěhuje ho? ,,Ale ani žít už bych bez tebe nedokázal.” Přemohlo ho zívnutí. Alex chtěl, aby mluvil dál. Chtěl se dozvědět víc. ,,Není to sranda?” zeptal se. ,,Asi ne,” odpověděl si vzápětí. ,,Mě je spíš do pláče, ale ty se smát můžeš. To já jsem tu ten tupec, co se zamiloval.” A bylo to venku. A Erik si to zřejmě ani neuvědomuje. Oči se mu klížily a na rtech měl zvláštně připitomělý úsmev.
,,Zamiloval?” zopakoval Alex téměř neslyšně. Spíš jen otvíral ústa a naznačoval slabiky.
,,Vééélká láska,” rozmáchl ruce do stran, snad v pokusu naznačit ve vzduchu srdce. Alex se chtěl zeptat na spoustu věcí, ale nevěděl jak. Nedokázal zformulovat byť jen jedinou otázku.

Erik se schoulil v křesle, zřejmě v domnění, že jde o pohodlnou postel.
,,Vstávej,” vytáhl ho z křesla. ,,Tady spát nemůžeš.” Původně měl v plánu dovést ho do postele, ale Erik už napůl spal a nebyl schopný ujít takovou vzdálenost. Alex ho tedy položil na gauč a nechal ať se sám uvelebí. Podíval se na hodiny a zjistil, že je pět minut po dvanácté.
,,Štastný Nový rok,” popřál mu šeptem a přikryl ho dekou. Sám se usadil v křesle, pochyboval, že se mu podaří usnout. Měl toho dost o čem mohl přemýšlet.

Není nic neobvyklého, když se člověk na Nový rok probudí třeba až v poledne. S příznaky kocoviny a chutí zahrabat se pod zem. Stejně jako v Alexově případě.
Nevěděl, co je za den, kolik je hodin ani proč je mu tak zle. Když se ale uviděl vánoční stromek, došlo mu, že jsou pořád svátky. Bylo téměř dvanáct hodin, což svědčilo o ponocování. Když to sečteme s bolestí hlavy, vyjde nám pořádně prochlastaný Silvestr. Nevěděl čeho má litovat dřív. Svého činu nebo Alexe, který se evidentně potýkal s jeho opileckou náladou.
Alexe samotného spatřil spát v křesle. Zřejmě nic pohodlného, ale kde jinde si měl ustlat, když pohovku okupoval on.
,,Alexi?” Kupodivu se probral hned na poprvé. Ani nevypadal nijak rozespale. Zřejmě toho moc nenaspal. ,,Já se ti hrozně omlouvám.” Slova od sebe odděloval důraznou pomlkou, aby bylo jasné, jak moc je mu to líto.
,,V pořádku.”
,,Už to ni-… v pořádku?” podivil se Erik nad tak snadným přijetím jeho omluvy. ,,Musel jsem se chovat příšerně. Určitě jsem kecal blbosti.” Erik se chvíli díval jak zhypnotizovaný.
,,Nic jsi neříkal,” zavrtěl hlavou. ,,Jen jsi přišel a pak jsi usnul.”
,,Aha. Ale i tak, nechtěl jsem se k tobě chovat, tak jak jsem se choval. Ačkoliv už nevím přesně, co jsem řekl.”
,,Nic se nestalo.” Erikovi se i tak zdálo, že se Alex chová jinak. Odtažitě.
,,Vyspal jsi se aspoň trochu?”
,,Mám-li být upřímný, tak ne.” Erik spíše čekal zatloukání a ne, že se ihned přizná k nepohodlí jím způsobené.
,,Běž se vyspat ke mě,” nabídl mu. ,,Já vypiju tak deset litrů kafe a pak si možná dám něco malého. Možná, že kafe bez vody.”
,,Nebudeš ty sám chtít jít spát?”

,,Myslím, že ne. Z opilecké noci se člověk nevyspí. To se musí přestát. Jen jdi.”
,,Díky.” Byl za tohle gesto vděčný. Měkká a pohodlná postel přijde vhod.
,,Hezky se vyspi,” popřál mu Erik. Alex se na něj vděčně usmál a zamířil k Erikovi do pokoje.
Bylo to zvláštní být v jeho pokoji. Ale pocity z návštěvy kdy našel úcty a pocity, které prožíval teď, se lišily. Pořád slyšel v hlavě ty slova vyznání. Bylo mu jasné, že kdyby mu Erikovi city byly lhostejné, tolik by se tím nezabýval. Nikdy ale nepřemýšlel nad city k Erikovi. Teď k tomu byl ale donucen a o to to bylo horší. Byl mu za hodně vděčný. A nechtěl si splést pocit vděčnosti s pocitem lásky. Což taky nebylo nejjednodušší. Nechtěl mu nijak ublížit.

Pravda ale byla, že si dokázal představit společně strávený čas jinak než jako přátelé. Stál o to ale Erik vůbec? Třeba ho sice miloval ale zároveň i nenáviděl. Říká se, že hranice mezi těmito dvěma pocity je tenká. Má si s ním promluvit? Nemůže přece věčně tajit, že ví o jeho citech. On ale pro něj dělá, co mu na očích vidí. Nechtěl ničím kazit jejich přátelství.
Natáhl se na postel a zavřel oči. Jaké by to asi bylo, nebýt tu sám?