Shounen-ai

Alex se rozhodl nechat si tu malou informaci o Erikových citech pro sebe. Nemohl si být jistý, že mluvil o něm. Třeba se prostě splet. Alkohol v krvi dokáže i pěkně zamotat podobami v něčí hlavě.
Chvíli ho bude pozorovat, jeho chování a počínání vůči němu. Možná, že přijde i na to, co doopravdy cítí on.
Co se týče jejich plánu na získání přístupu k Alexovu úctu, došlo sice k malému posunutí, ale Alex se nechtěl vzdát. Byl odhodlaný jít domů a ty papíry prostě a bez obalu šlohnout. Erik měl spoustu práce a tak se rozhodl vykonat to sám.
Po té co Erik ráno odešel do práce, vydal se i Alex do spárů bývalého domova. K jeho překvapení neměl vůbec strach, spíše cítil určitou melancholii. Po takovém čase se vrací zpátky domů, dá-li se tak to místo nazvat.
Řekl si, že když už je tu, dobalí si i pár svých věcí, když se mu to minule nepovedlo.
Papíry našel v otcově nočním stolku až úplne na dně. Ani si nevšimne, že jsou pryč. Zřejmě vůbec neví, že něco takového má.
I když na tyhle stěny neměl dobré vzpomínky, pořád to bylo místo, kde se učil chodit. Kde jako malý řekl svoje první slovo. Kde vyrůstal s mámou, kterou tolik miloval. A právě to tu bylo jiné. Nebyla tu. Bez ní se stal jeho domov skládkou.
Najednou uslyšel, jak v zámku chrastí klíče. Srdce, poháněné strachem, mu začalo bít jak o závod. Otec ho tu nesměl najít. Musel se někam schovat.
Rychle zapadl do svého pokoje, kam doufal, že jeho otec nevejde. Teď litoval, že ho něco takového vůbec napadlo. Chodit sem… a ještě k tomu sám.

Erik neměl v práci dobrý den. Nic nešlo, jak si naplánoval a teď toho musel spoustu dodělat doma. Tohle mu ani za ty prachy nestálo. A vlastně i ty prachy stály za prt. Možná by se mohl vrátit do školy a studovat kombinovaně. Udělá si titul a přitom může pracovat na různých brigádách.
Těšil se domů, na Alexovu přítomnost. I přesto, co zažil, byl Alex jak sluníčko. To přesně pro Erika byl. Jeho slunce za mraky.
Proto ho mrzelo, když našel byt prázdný. A taky trochu podezřelý. Alex nechodil moc ven. Tedy, chodil nakupovat a tak, ale vždycky nechal vzkaz, pro případ, že by se Erik vrátil dřív než Alex. Teď nic.
Rozhodl se mu zavolat. K jeho smůle to nezvedal. Místo toho mu napsal jen zprávu a čekal.
V osm večer začal být trochu nervózní. O hodinu později si bral klíčky od auta a od Alexova domu. Nechtěl ani myslet na to, že tam teď je, ale bohužel to jako jediné vše vysvětlovalo.

Stál před dveřmi do bytu, v ruce klíč a v mysli otázku, zda to má udělat. Připadal si jako zloděj, ale co na tom, jestli byl Alex uvnitř a potřeboval pomoc.
Pomalu zastrčil klíček do zámku a otočil. Bylo zamčeno, což mu dodalo trochu sebevědomí. Zřejmě není nikdo doma. I tak prováděl každé gesto opatrně a s minimálním hlukem. Podařilo se mu dostat do bytu. Dveře nechal jen přivřené, pro jistotu.
Nalevo byla malá kuchyně a vedle ní dveře do nějakého pokoje. Pootevřel je a nakoukl dovnitř. V zápětí rychle ustoupil o krok zpátky. Uvnitř spal nějaký muž, zřejmě Alexův otec. Dostal strach a chtěl utéct, ale přece jen zůstal tiše stát v hale. Proč byly zamčené dveře, když je doma?
Podíval se na dveře vpravo od vchodových dveří. Přistoupil k nim a zaposlouchal se, jestli něco neuslyší. Všude bylo ticho, až z toho šel strach.
Stiskl kliku a pootevřel dveře. Tentokrát necouvl, ale vklouzl dovnitř. I jen tou škvírou bylo vidět Alexe sedícího na zemi u zdi. Neviděl mu do tváře, ale i tak neměl dobrý pocit.
Erik nevěděl, jestli o něm Alex ví. Možná spí nebo je zraněný.
Klekl si před něj a chtěl zkontrolovat zda je v pořádku. Najednou k němu Alex zvedl hlavu a zadíval se na něj. Byl to pohled plný bolesti. Vzápětí na to se mu vrhl kolem krku s hromadou díků.
,,Dobrý,” konejšil ho. ,,Povol trochu, nemůžu dýchat.” Alex se trochu odtáhl, ale ruce mu nechával na ramenou, stejně tak hlavu. ,,Půjdeme pryč,” zvedl se. Alex se vyděšeně podíval ke dveřím. ,,Spí,” uklidnil ho. ,,Tak pojď,” pomohl mu vstát.
Snažili se nenaděl hluk, když opouštěli byt. Jakmile za sebou zavřeli dveře, rozběhli se po schodech dolů směrem k autu. Erik dupl na plyn, jakoby se chystal jet závody rally. Teprve po pár metrech si dovol zpomalit a podívat se na Alexe, který seděl zkroušeně na sedadle spolujezdce. Kromě počátečních díků, nepromluvil ani slovo. Ruce měl složené v klíně. Erik bojoval s nutkáním začít mu pokládat jednu otázku za druhou. Neodolal.
,,Co se tam stalo?“ Alex sebou trhl a neodpověděl. ,,Alexi, mluv. Já jsem tolerantní člověk a respektuju cizí soukromí, ale v tvém případě jsem schopný to z tebe vypáčit. Musíš mi to říct. Všechno. Co se stalo mezi tebou a otcem.“
Alex jen zavrtěl hlavou.
,,Nevěříš mi?“ Další zavrtění. ,,Tak proč mi nic nepovíš.“ Alex se zadíval na svoje ruce. ,,Já vím, že se asi bojíš otce, ale já tě před ním ochráním, slibuju.“
,,Nejde tu o otce,“ tiše zašeptal Alex. ,,Vím, že s tebou jsem v bezpečí.“
,,Tak mi to povíš?“
,,Nenáviděl by jsi mě.“
,,Proč bych měl? Vždyť ty za to nemůžeš.“
,,Právě že můžu,“ vykřikl náhle Alex. ,,Já to dovolil. Nechal jsem ho, i když jsem věděl, že to není dobré. Nebránil se, podvolil se mu.“ To s jakým hněvem to říkal… Erik nedokázal přijít na nic, co by téhle situaci odpovídalo. Vždyť on Alexe bil, to určitě nebylo dobrovolné.
,,Podívej, mně je jedno, co jsi provedl ty… kolik sis toho nechal líbit, okolnosti jsou mi ukradené, jen mi sakra už řekni, co se tu děje.“
Bylo dost složité vést tenhle dialog a zároveň se soustředit na řízení. Takhle se mohl na Alexe jen občas podívat.
Teď se na něj ale nemusel dívat, aby věděl, že bojuje sám se sebou. Věděl, že mu to poví, je to jen otázka pár minut. Hledal jen slova… a odvahu.
,,Já… víš, když umřela máma, všechno bylo najednou takové osamělé. Já i otec jsme skoro vůbec nemluvili. Prostě jako bychom ztratili smysl života. Matka tak nějak naše životy držela pohromadě. Vytvářela rodinu. Otec si od té doby nikoho jiného nenašel. Já bych proti tomu nic neměl, upřímně bych přivítal nějaké povyražení… tedy nový člen rodiny by to snad nějak i oživil, otec ale nechtěl.“ V tuhle chvíli se to Erikovi přestalo líbit. Uvnitř něj začínal klíčit strach, i když zatím přesně nevěděl z čeho. ,,Po nějakém čase,“ pokračoval Alex, ,,se mezi mnou a otce něco změnilo. On… začal být najednou milý a…“ Alexovi se zlomil hlas. Třásl se a zimou to zřejmě nebylo. Blížil se k konci, k přiznání. ,,Jednou večer se… já to nemůžu říct, nedokážu o tom mluvit,“ rozvzlykal se Alex. Hlavu držel vzpříma a slzy jakoby ignoroval, přesto se třásl jako osika a v tváři měl zoufalý výraz.
,,Jen to řekni,“ pobídl ho Erik. Chtěl to vědět, stačí jen slovo. Nepotřebuje sáhodlouhé popisy.
,,My jsme… já s ním… spal,“ zamumlal Alex. Erik zkameněl a úplně zapomněl, že řídí. Auto si teď dělalo, co chtělo, ale Erik to zcela ignoroval. Díval se na Erika, jakoby byl snad duch a zcela opomněl, že kolem něj taky existuje svět.
Co se dozvěděl, mu naprosto vyrazilo dech. A to natolik, že jeho mozek ani nepostřehl křoví, na které se řítili. V poslední chvíli otočil hlavou k přednímu sklu a stačil dupnout na brzdu. Auto se i tak zavrtalo do hustého křoví, jako malé dítě do peřin. Auto se zastavilo a s pasažéry to škublo. Oba byli připoutání, což jim patrně ušetřilo zranění, nicméně se v tu chvíli cítili jako hadrové panenky.
Auto stálo, Alex i Erik seděli ve svých sedadlech a mlčky zírali před sebe. Erik na křoví namáčknuté na předním skle a Alex na Erika, ve snaze něco přečíst z jeho výrazu.
,,Mluv se mnou,“ požádal ho zoufale Alex. Erik se na něj bezduše otočil. Pak natáhl ruku ke dveřím a pokusil se je otevřít. Příroda mu v tom bránila. Začal do dveří kopat nohama, až se mu je podařilo otevřít natolik, že vylezl na čerstvý vzduch.
Neměl ponětí, kde zrovna jsou, ale to mu bylo jedno. Šel ani nevěděl kam, potřeboval prostě zaměstnat svoje tělo a pokud možno i svoje tělo. Chudák Alex ho sledoval z auta. Poslední, co viděl, bylo jak Erik nakopnul sněhuláka… pak mu zmizel očí.