Maturitní Ples I
Zbývali dva týdny. Dva týdny. Jen dva týdny. Šíleně málo času. Aspoň pro Kuramu jako Shuichiho Minamina. Pár dní a skončí školu a pak...... ne že by se bál maturity, spíš toho, co přijde pak. Hodněkrát se uklidňoval, že se z toho nějak vyvlíkne, ale.... Jeho nejčastější omluva byla: Promiň musím se učit! Jenže tentokrát to asi nezabere.
Hlouček děvčat u bran u připomínal ten krutý večer, který bude muset podstoupit. Už měsíce se jim úspěšně vyhýbal, ale časem si ho stejně odchytnou. Ostatně tak jako vždycky.
Radši přidal do kroku, aby se klidil z jejich dohledu. V klidu došel domů, kde nikdo nebyl. Jeho bratr byl se školou na týdenním výletě ( víte, co já bych za to dala ) a otec s matkou v práci až do večera.
Došel do svého pokoje a převlékl se z uniformy. Má dva dny volna a rozhodně nehodlá vytahovat paty z domu, pokud to nebude nutné.
Dole zazvonil zvonek. Kurama byl překvapený, nikoho nečekal. Na chvíli se mu zastavilo srdce, snad to není jedna z prezidentek jeho fanklub a nehodlá ho, třebas násilím, donutit jednu z nich pozvat.
Pomalu otevřel dveře.
„Hiei?“ řekl překvapeně Kurama.
„Čekals někoho jiného?“ řekl a sám se pozval dál.
„Ne, jen..... je to poprvé, co zvoníš.“
„Musel jsem, kole tvého domu se potuluje hodně lidí, hlavně holky.“
„To snad ne.“ Kurama přešel k oknu. Z ulice se na něj usmívaly desítky holčičích tváří. Kurama rychle zatáhnul záclonu. Takhle to udělal ve všech oknech, ve všech místnostech, kam dnes vkročí.
„Vypadá to, že se jich bojíš,“ podotkl Hiei a evidentně ho ta myšlenka pobavila. Že by se liška Yoko bála bandy zamilovaných holek.
„Spíš se bojím důvodu jejich návštěvy,“ řekl Kurama a došel k sobě do pokoje.
„A ten je?“ Hiei se posadil na postel.
„Maturitní ples.“
„Matu-co?“
„Maturitní ples,“ zopakoval Kurama „To je taková větši slavnost, kde se sejdou všechny ročníky, které letos maturovaly a opouští školu.“
„Aha a co s tím mají společného ty uslintaný slepice?“
„Tradicí je, že na ples jdeš ve dvojici, tudíž musíš někoho pozvat.“
„Pořád nechápu.“
„Nechci pozvat ani jednu z nich.“
„Proč?“
„Když někoho pozveš na ples, znamená to, že ta osoba ti není lhostejná a, že k ní něco cítíš.“
„A ty holky....?“
„Nechci jim dávat žádnou naději, když žádnou nemají,“ řekl dost tvrdě Kurama a naštvaně hodil tašku do rohu pokoje.
„Za jak dlouho se ten mata-cosi koná?“
„Za dva týdny, pár dní po maturitě.“
„Takže skončíš se školou?“
„Ne tak docela, o pár týdnů po tom nastoupím na vysokou.“
„Dobrovolně?“
„Samozřejmě, zkoušky jsou sice těžké, ale stojí to zato.“
„Čtyři roky.“
„Tak dlouho,“ řekl překvapeně Hiei. Kurama se usmál.
„Nic se tím nezmění, pořád budu doma,“ řekl Kurama.
„A co ty holky?“
„Jenom jedna jde na vysokou pak další tři kluci. Proč máš strach, že by mě mohla některá na vysoké sbalit?“
„Co? Ne, je mi to jedno.“
„Takže když teď půjdu ven a jednu z nich pozvu na ples, čímž přiznám, že se mi líbí, taky ti to vadit nebude.“
„Ne-e,“ řekl Hiei nejistě. Myšlenka ho sice nijak nevzrušovala, ale představa, že Kurama jde kamsi s holkou a bude s ní někde celý večer už mu vadila.
„No dobře, dřív nebo později mě stejně chytnou. Musím to s nimi vyřídit,“ řekl Kurama a zamířil ke dveřím.
„Ty chceš některou pozvat?“ zeptal se trochu vyděšeně Hiei. Kurama neodpověděl, jenom se usmíval. Vyšel ven. Hiei byl okamžitě u okna a pozoroval ho.
Kurama došel k hloučku dívek a cosi jim říkal, ty se zahihňali.
„Slepice,“ řekl si Hiei. Pak se usmály a nakonec Kuramovi zamávali a odcházeli.
„On to udělal,“ řekl si Hiei.
Kurama přišel do pokoje a vypadal spokojeně.
„Proč se mračíš?“ zeptal se Kurama, ale musel se usmívat.
„Nemračím se,“ řekl Hiei.
„Ale mračíš,“ řekl Kurama a klekl si před něj „Tolik ti vadí představa, že jsem jednu z nich pozval?!“
„Moc si myslí, je mi to ukradený,“ skoro vykřikl Hiei. Ale opak byl pravdou, děsně ho to štvalo.
„Aha, tak je to v pořádku,“ řekl Kurama a zamířil k stolu „Nemusíš se bát, že by to bylo vážné. Nehodlám si ji přece bát...... teda myslím....... zatím.“
„Cože?“ vyjel Hiei. Tahle představa ho děsila ještě víc. Kurama a svatba s holkou.
„Snad nežárlíš,“ řekl Kurama a s úsměvem se na něj otočil.
„Žárlit?“
„Víš, takový pocit. Nelíbí se ti, když někdo tvůj blízky je s jinou.“
„Já-nežárlím,“ řekl Hiei a začal se posouvat na posteli, protože Kurama se k němu nebezpečně přibližoval.
„Takže ti nebude vadit, když s ní budu celý večer pryč?!“ Hiei zavrtěl hlavou. „Když jí budu objímat?!“ Hiei znovu zavrtěl hlavou, tentokrát zdráhavě. „Když ji budu líbat?!“ Hiei udělal jakýsi pohyb hlavou, který se nedal identifikovat, jako kývnutí ani zavrtění. Hiei se s každou větou posunul. Hlavu měl teď u kraje postele a zbytek těla na. Kurama se nad ním skláněj se všemi čtyřma na posteli.
„Nemusíš mí strach, žádnou jsem nepozval,“ řekl Kurama s úsměvem.
„Cože?“ vyjel Hiei.
„Cože?“ vykřikl znovu Hiei a rychlým pohybem se dostal z pod Kuramova vězení a zastavil se u okna.
„Jsi roztomilý, když žárlíš,“ řekl Hiei a slezl z postele.
„Nežárlím,“ namítl Hiei.
„Nelži sám sobě,“ řekl Kurama a začal se přibližovat k Hieimu. Tentokrát Hiei nic neřekl, jen couvl až narazil na zeď. Chtěl vyskočit oknem, ale Kurama ho včas zavřel.
„Nikam,“ řekl Kurama. stál od Hieiho tak půl centimetru.
„Řekni, že ti to vadí a možná tě pustím,“ řekl Kurama.
„Ty bastarde,“ řekl naštvaně Hiei. Sice mu to vadilo a podle Kuramy žárlil, ale nechtěl to přiznat a už vůbec né udělat Kuramovi tu radost.
„Jak chceš,“ řekl Kurama a pustil ho. Odstoupil a otevřel okno. Hiei okamžitě vyskočil. Ale Kurama se jen usmíval.
Další den seděl Hiei na Kuramově okně a mračil se. Kurama seděl na posteli a vedle něj........... Nějaká blbá holka. Hiei je zamračeně sledoval a znovu cítil, jak to Kurama nazval, žárlivost.
Málem spadl z stromu, když viděl jak se k ní Kurama naklání a...... Hiei zrudl vzteky. Vskočil do pokoje a vytáhl katanu. Jendou sekl a z „dívky“, kterou Kurama líbal zbyl jen prach. Hiei se na to překvapeně podíval. Pak si všiml semínka na posteli a zářivého úsměvu Kuramy.
„Sakra,“ zaklel Hiei chtěl zmizet. Kurama ho včas chytil za ruce a přimáčkl na postel.
„Tak roztomilý, když žárlíš,“ řekl Kurama.
„Bastarde, ty šmejde,“ klel Hiei. Chtěl ho ještě nějak nazvat, ale..... na svých rtech ucítil ty Kuramovi. Nejradši by mu jednu vrazil, ale Kurama ho držel pevně.
„Ty jeden...“ začal znovu Hiei, když mohl. Kurama ho znovu políbil. Hiei si to nechtěl připustit, ale kupodivu se mu to líbilo. Když mu Kurama podruhé umožnil mluvit, nic neříkal.
„Tak je to lepší,“ řekl Kurama. A i když ho Kurama nepolíbil, pořád ho držel za ruce a skláněl se nad ním.
„Z tvého výrazu soudím, že se ti to líbilo,“ řekl Kurama s úsměvem. Hiei nic neříkal. Jenom se díval na Kuramu. Nakonec mu Kurama uvolnil cestu a slezl z postele. Hiei ještě chvíli překvapeně ležel. Pořád byl v šoku. Kurama ho políbil. V životě nikdo nic takového neudělal. Nevěděl, co dělat, jak se zachovat. Prostě tam jen překvapeně ležel. Nakonec si sedl a otočil se za Kuramou, který otvíral okno. Hiei vstal.
„Jestli chceš, můžeš jít,“ řekl Kurama a ukázal k oknu „Ale jestli nechce....“ Větu nedokončil. Hiei přemýšlel, jestli mu musí znovu nadávat, aby ho znovu políbil.
„I bez nadávek, dostaneš to, co chceš,“ řekl Kurama a přistoupil k Hiei. Ten necouvl. Zůstal stát a čekal. Kurama ho znovu políbil.
„Ten ples vynechám,“ řekl Kurama „Radši ten večer strávím s tebou.“ Hiei se na něj překvapeně díval. Přemýšlel jestli má jít, nebo ne.
„Všichni se vrátí až zítra,“ podotkl Kurama. Hiei pořád nic neříkal, ale zůstal. Nevěděl co by měl říct. Nenapadal ho jediná rozumná věta.
„Mám hlad,“ řekl nakonec.