Maturitní ples II
Jsou to dva týdny. Dva týdny, co jsou s Hieim. No jsou! Hiei každý večer přijde k Kuramovi do pokoje, samozřejmě oknem a po stromě, a brzo ráno, ještě předtím než se kdokoliv vzbudí odchází.
Ostatní ze třídy se prostě smířili s faktem, že Shuichi na ples nikoho pozvat nehodlá, vlastně tam ani nehodlá jít. Jsou to dva dny, co maturoval a chce to oslavit s někým blízkým. Proto jeden večer slavil s rodinou a dnes večer bude s Hieim.
Zatím mu nic neřekl, bál se, že by odmítl. Bude to spíš takové překvápko=)
„Opravdu na ten ples nepůjdeš?“ zeptala se už popáté jeho matka.
„Ne, nikoho jsem nestihl pozvat, proto jdeme slavit jinam,“ řekl ji už popáté stejnou větu. Shiori tomu moc nevěřila. Nestihl pozvat? Její syn byl terčem dívčích srdcí a on nestihl nikoho pozvat.
„Shuichi?“ řekla a tentokrát už otvírala dveře do jeho pokoje.
„Ano?“ řekl.
„Víš, je ti 18 a...“ začala.
„Mami teď ne,“ řekl Kurama, dokud jeho matka nezačal s přednáškou o dospívání atd....
„Ne jde o to, vím, jak jsi ve škole oblíbený a divím se, že nemáš žádnou dívku,“ řekla a posadila se vedle něj na postel. Kurama věděl, kam tím směřuje. Zase nadejde ten tzv. rozhovor matky a syna. Spíš to bývá otce a syn, ale Shiori ho zná líp.
„No....já.... žádná se mi nelíbí,“ řekl a doufal, že jí to bude stačit.
„Opravdu? Myslela jsem, že ano. Poslední dobou jsi byl jiný. Uvolněnější a...“
„Slibuju, že ti řeknu až se nějaká objeví,“ řekl Kurama.
„Dobře,“ řekla Shiori a vstala „Ještě jsem chtěla říct, jedna známá z práce prodává byt. Je to nedaleko odsud. Jestli chceš zeptám se jí na cenu. Koneckonců už jsi dospělý a pochopím jestli by ses chtěl odstěhovat.“ Kurama v duchu zajásal.
„Promyslím to,“ řekla a krotil svoje štěstí. Takhle bude moct mít u sebe Hieiho i přes den. Pokud teda bude Hiei chtít. Což už tak jisté není.
Kurama vstal z postele a podíval se z okna. Už se stmívalo, ještě hodina. Tentokrát Hieimu řekl, že se setkají v parku. Naštěstí se Hiei neptal proč. Díkybohu za jeho málomluvnost.
„Já jdu,“ řekl Kurama a mířil k dveřím.
„Dobře, bav se,“ ozvala se odpověď. Kurama vyšel z domu a zamířil do parku. Musel jít oklikou, aby se nestalo, že ho někdo odchytí. Takže mu cesta trvala dvakrát tolik. Došel do parku, kde nikdo nebyl. Normálně se tu procházeli páry z jeho školy, ale ty se teď procházeli po tanečním parketě.
Hiei už na něj čekal.
„Jdeš pozdě,“ řekl naštvaně. Ale uvnitř byl rád, že je tady a né na nějakém bůhví plese.
„Promiň,“ řekl Kurama, ale usmíval se. Kurama k němu přistoupil. Hiei se tvářil naštvaně. Věděl, co přijde a snažil se tvářit co nejnepřístupněji, ale v duchu se těšil.
„Zlobíš se?“ zeptal se Kurama. Hiei nic neříkal. Spíš přemýšlel, jestli nemá začít nadávat. Poprvé to zabralo. Ale nemusel. Dostal, co chtěl i bez nadávek. Zavřel oči. Pro něj byl jen on a Kurama.
„Bude to stačit, jako omluva?“ zeptal se Kurama, kdy pustil Hieiho. Hiei chtěl kývnout, ale nakonec to neudělal.
„Ještě se pořád trochu zlobím,“ řekl Hiei. Kurama se usmál a znovu se k němu naklonil. Hiei čekal další polibek, místo toho mu Kurama položil ukazováček na rty.
Ja prosim o pokracko
(yaoy-ka, 8. 9. 2008 23:29)